Anna Shirleyová
Zelený dům
AVONLEA
Ostrov Prince Eduarda

Milá paní učitelko,
dala jste nám za úkol, napsat dopis o čemkoli. Tak Vám tedy píšu, jak jsme byli lyžovat.

Zima byla letos slabá, až v únoru se ochladilo a napadl sníh. Měli jsme prázdniny a babička se rozhodla, že nebudeme sedět doma a půjdeme lyžovat. Děda říkal, že už na lyžích dlouho nestála, ale ona mu na to, že Hlubočky sjede každý.

Vytáhla ze sklepa starej kufr. V něm měla naskládané oblečení. Obrovský svetr s norským vzorem, kalhoty, co se jmenovaly kaliopky a klobuoček, o kterém vyhlásila, že je apartní. Přinesla lyže. Byly dlouhé, dřevěné s podivným vázáním. To je kandahár, považovala si. Pak dala lyže na dva štokerlíky a namazala voskem. To přejela starou žehličkou a otevřela okno.

Na kopci jsme byli mezi prvními. Babička trénovala ježdění na kotvě. Moc se jí líbilo, že kotva vyjede nahoru sama a nemusí ji mít uvázanou kolem pasu, když jde dolů.

Ze začátku jsem se trochu bála, že bude babička na svahu nápadná, když se tak vyoblékala. Ale pak jsem si všimla, že tam jezdí taky tři prasátka, medvídek a Sněhurka s několika trpaslíky.

Babička všem ukazovala, jak se otočit na svahu a nezamotat si nohy a  jak se dělá kristiánka. Naštěstí jí ty lyže moc rychle nešly.

Pak přišel nějaký pán s mikrofonem a vyhlásil nejlepší masopustní masku. Babička vyhrála. Dostala volný lístek na vlek do konce sezony. Poděkovala, ale myslím si, že nebyla moc spokojena. Doma povídala dědovi, že ji tam už stejně nikdy neuviděj, a ona není žádná maškara.

Tak a to je všechno o tom, jak jsme byli lyžovat.

Vaše žačka Patricie K.

P.S.: V pravopisu se stále zlepšuji, ale možná, že nějaké chyby budou. JOYCE  POYEOVÁ povídala, že jsem beznadějný případ