FEJETON: Z dějin mého závidění

Vzpomínám, jak v páté třídě základky k nám přibyl nový žák. Byl to jistý Rudolf Křepelka, neúspěšný absolvent minulého ročníku studia neboli takzvaný propadlík. Pamatuju, že on sám bral svůj úděl stoicky: „Byl jsem přece v pátý třídě, tak jsem musel mít pětky.“

Ruda se neprodleně stal celebritou. Nejenže nás všechny přepral, ještě nejdál doplivl, nejdál dohodil šutrákem, o velké přestávce vyšlukoval na záchodě cigaretu, dokázal se vloudit v místním kině i na mládeži nepřístupný film a jezdil po vesnici na mopedu, přestože ještě neměl papíry. Navíc kamarádil se sedmákem Kadeřábkem, což pro nás žactvo byla další slavná osobnost, neboť jeho brácha seděl v base za vykradení samoobsluhy. Obdivovali jsme třeba i to, jak Ruda klátivě a s pohrdavým úšklebkem vždycky odchází ze stupínku, kde právě při zkoušení vyfasoval další kuli, a jak potom práskne žákajdou o lavici. Prostě jsme mu záviděli, jakej je drsnej mazák. Já osobně jsem taky ještě záviděl šprtovi a poseroutkovi Janderovi, že sedí s Rudou v jedné lavici a může se tedy hřát v jeho slávě. Rudu tam posadila třídní úča, aby prej měl Jandera na něj dobrý vliv. Přitom vedle mě bylo taky místo. Tohle závidění trvalo dva roky, na konci šesté třídy nás totiž spolužák Rudolf Křepelka opustil takříkajíc za účelem dalšího propadnutí.

Další moje mohutná závist se odehrávala v nejbujnějším rozpuku puberty. Měla masový charakter, anžto jsem záviděl všem klukům, kteří už měli holku. Mně se prostě nedařilo klofnout zhola nic, přestože jsem se jednoznačně považoval za žurnálového fešáka s vynikající povahou a pronikavou inteligencí. Holky to ale absolutně nedokázaly identifikovat, káči jedny zaslepený. Tahle krizová situace mě dokonce donutila k vytvoření velkolepé legendy pro kamarády, že mám v Ostravě bezvadnou, krásnou a úžasně prsatou holku Theodoru, s níž si furt píšeme vášnivé dopisy, strašně se milujeme a jsme si absolutně věrní.

Závidění je fakt hrozná věc. Bičuje duši, trápí tělo, nahlodává charakter. Nevím, jestli ostatní lidi jsou taky tak závistiví jako já, ale myslím, že alespoň kapičku toho toxinu má v sobě každý. Dokonce si troufnu tvrdit, že nejsou ušetřena ani zvířátka. Kdysi jsem pro radost choval dvě roztomilá a přítulná zlatíčka, potkanky Dajánu a Berušku, Měly luxusní třípatrovou klec a v ní každá svůj domeček. V několika miskách v různých poschodích měly furt k dispozici spoustu lahůdek, které si chamtivě do těch domečků tahaly. Ale Dajánka byla navíc tak závistivá, že Berušku vždycky ve chvíli její nepřítomnosti vykradla.

Já jsem nikdy nikoho kvůli závidění nevykrad, ale možná to bylo jen tím, že jsem většinou záviděl a závidím věci neuloupitelné. Třeba v případě mé sousedky, staré hodné paní Bláhové. Žijeme ve stejném domě, okna máme na stejnou stranu, používáme stejnou vodu, ale u ní v bytě se daří naprosto všem kytkám, zatímco v tom mém naprosto všechny rychle spáchají sebevraždu. Stokrát už mi věnovala různé sazenice, aplégry či odkopky, tisíckrát mi nakrmila lebku radami jak o ně pečovat, ale ani ťuk. Kytky se prostě chovají jako ty holky v mé pubertě – nechtějí se mnou nic mít. Kdyby Bláhová věděla, jak děsivě jí závidím, naskákaly by jí asi samou hrůzou pupínky.

Nebo případ kámoše Karla. Jedna banální příhoda v zahradní restauraci zapříčinila, že už mu možná budu pekelně závidět do konce života. Nad sklenicí Aperolu, v němž pluly půlměsíčky pomeranče, nám Šarlota řekla, že prej jeden chlápek z Plzně umí přímo v hubě na proužku pomerančové kůry udělat uzel. Soutěživý Karel v tom spatřil výzvu, několik minut směšně kroutil kušnou…, no a pak si vyplázl na dlaň kůrovej uzel jako malovanej. Nemohl jsem to nechat jen tak. Všichni přítomní mi museli odevzdat své půlměsíčky a já se pustil do práce. Čtyřikrát jsem si málem vykloubil sanici, tři proužky kůry jsem omylem spolkl, jazyk mi opuchl od té dřiny, ale výsledek nula. Takže Karel se okamžitě stal velebeným hrdinou, srovnatelným se slavným Rudolfem Křepelkou, kdežto já tam seděl na zadku, obklopen jen svou sžíravou závistí a občasnými soucitnými pohledy kamarádů a kamarádek.

Ale není všem dnům konec! Já to dokážu! Udělám jazykem na půlměsíčkové kůře né jeden, ale hned dva, tři uzly. Včera jsem si koupil čtyři kila pomerančů a makám jako šroub. Už se těším, jak mi budou všichni závidět – Karel, Šarlota, neznámej chlap z Plzně, hodná paní Bláhová. A taky Ruda Křepelka, poseroutka Jandera a zaslepený holky z dob mé puberty, včetně úžasně prsaté Theodory. Bude to fajn.

FEJETON: Z dějin mého závidění

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více