Tak trochu jako ve středověku

I v dnešní době se to může stát. Prostě jsou mezi námi někteří neposkvrnění. Nebo chcete-li nepolíbení informačním tokem.

K mému tatínkovi přišla do ordinace někdy na začátku osmdesátých let mladá dívka. Měla potíže se zády, údajně upadla na schodech a od té doby že ji bolí v kříži. Tatínek ji pečlivě vyšetřil a celkem nic závažného neshledal.

„Myslím, mladá paní,“ povídá tatínek, „že vaše bolesti v zádech budou spíš zaviněny tím, že čekáte děťátko.“

„Ale pane doktore, jak jste na tohle přišel?“ podivila se dívka, „já přece žádné děťátko nečekám!“

Tatínek se zamyšleně díval na vystouplé bříško a tipoval to tak na pátý měsíc těhotenství. Dokonce zřetelně při vyšetřování cítil, jak miminko kope.

„Tak, Aničko,“ tatínek si přečetl v papírech, jak se vlastně dívka jmenuje, „vidíte, máte přece docela velké bříško, to je přece jasný znak těhotenství!“

„Ne, ne, pane doktore,“ usmívala se Anička, „vy se nějak pletete, já přece nemůžu čekat děťátko!“

„A máte nějakého mládence?“

„Nemám, my se před měsícem rozešli.“

„No, ale podívejte se, děťátko už vám kope, přece jste se měli s tím vaším mládencem rádi, ne?“ Tatínkovi došlo, že na Aničku musí od lesa.

„No, to jo, to on Pepa po mně chtěl pořád, však víte co,“ červenala se Anička.

„Tak pročpak byste nemohla čekat děťátko? To se přece stává, když jste se s Pepou měli rádi.“

„No to přece nejde, my jsme neměli svatbu,“ vysvětlovala trpělivě hloupému panu doktorovi Anička, „maminka mi řekla, že děti se rodí po svatbě.“

Tátovi došla slova. Přemýšlel, co s Aničkou, jak ji vysvětlit, že opravdu bude mít děťátko, a jak zlomit její pevné přesvědčení, že maminka má vždycky pravdu.

Pak se Aničky začal opatrně vyptávat. Kde pracuje, jestli byla někdy na gynekologii, kde bydlí, jak je to u nich doma. A zjistil, že Anička pracuje ve fabrice, na gynekologii nikdy nebyla, maminka s tatínkem že jsou silně věřící, a že děti se prostě rodí až po svatbě a basta.

Když mi to tatínek vyprávěl, podotkla jsem, že ta Anička je pěkně pitomá. „Ne,“ opravil mě táta, „ona není pitomá, ona je jen prostá.“

Tatínek musel Aničce dlouho vysvětlovat, jak se věci mají. Zato když dívka pochopila, že pan doktor bude mít asi pravdu a svatba není na tom všem ta podstatná věc, začala strašně plakat a doslova se v ordinaci sesypala.

„Pane doktore, táta mě zabije! Já nemůžu domů, to nepřežiju, ta ostuda!“

Z Aničky postupně vylezlo, že tatínek nemá daleko od rány a své potomky rovná často rákoskou při daleko menších prohřešcích, než je nemanželské dítě. Anička pocházela ze zapadlé vesnice a táta si dovedl živě představit, jak se bude svobodné mamince žít v takovém prostředí. Nakonec Aničce slíbil, že ji domů nepošle, že si ji na oddělení nechají. Druhý den se táta sešel s primářem na porodním oddělení a vysvětlil mu situaci. Dohodli se spolu, že Aničku nechají chvíli na neurologii u táty, a pak ji až do porodu schovají na porodním. Jestli rodina přijme Aniččino děťátko, nebo ho dají k adopci, to bylo zatím ve hvězdách.

V neděli byly návštěvní dny a táta s napětím očekával, kdo přijde Aničku navštívit. A taky přišli. Celá rodina, s tátou v čele. Namířili si to rovnou na neurologii.

Aniččin tatínek byl náramně překvapený, když ho hned ve dveřích oddělení vítal sám pan primář.

„Tak, pane primáři,“ halekal a mával kytkou tátovi před nosem, „jak to s tou naší holkou je?“

Táta celou rodinu zavedl do své pracovny a veškerý personál včetně ostatních pacientů napjatě poslouchal za dveřmi.

Za chvíli se ozval řev. „Já tu holku zabiju! Kde je? Okamžitě mě na ni pusťte!“

Ale táta rodiče k Aničce nepustil. Řekl jim, že za ní můžou přijít, až se smíří se situací, a jinak že to nepůjde.

Rodiče se na Aničku přišli podívat až za měsíc, kdy byla už na porodním oddělení. Netvářili se nadšeně, ale jak posléze vyplynulo, zapracoval pan farář a na toho tatínek Aničky dal. Prostě jim vysvětlil, že by byla daleko větší hanba, kdyby se ve vesnici rozkřiklo, že dali děťátko někomu cizímu.

Na celém tom příběhu je zajímavé, že Aničce se zcela vyhnuly informace o vzniku života, tak běžně probírané mezi dětmi, i mezi mládeží. Prostě ona opravdu nikdy neslyšela, jak se dělají děti a stačilo jí maminčino vysvětlení, že děti se rodí po svatbě.

Tak trochu jako ve středověku

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více