Vyprávění zrakově postižené ženy

„Odcházím! Končím! Nehodlám riskovat, že to máš dědičný a nebudu vychovávat ňákýho zmetka, kterej dopadne jako ty!“ Po tomhle Filipově výlevu čirého sobectví se mi konečně rozsvítilo v hlavě a já se na něj vykašlala. Nebo možná spíš on na mě, ale to už je dávno jedno.

Teprve v tu chvíli mi došlo, jaká jsem byla bláhová, když jsem na Filipovi obdivovala jeho příkrou panovačnost a považovala ji za atribut pravého muže.

„Koukej tu svíčkovou uvařit pořádně nebo ti ji zas hodím na hlavu!“ říkával. Já věděla, že to udělá, pokud si nedám opravdu záležet, a o to víc jsem se snažila, aby mu chutnala. Když se mi to podařilo, bylo všechno v pohodě, ale když ne, nehodil mi ji na hlavu, ale rozflákal talíř o zem se slovy, že tohle nebude žrát a šel se najíst ven. Já se trápila, že jsem ho zklamala a zapřísáhla se, že to příště uvařím líp.

„Svlíkni se!“ V sexu to bylo podobné, vůbec mu nezáleželo, jestli na to mám chuť, prostě si poručil a já mu musela vyhovět. Věděla jsem, že pokud mu nebudu po vůli, použije mě násilím. Paradoxně mě dokázal natolik zpracovat, že mě jeho nekompromisnost fyzicky vzrušovala a přinášela mi uspokojení.

Takhle to u nás bylo ve všem, on rozhodoval a já se podřizovala. Když jsme byli ve společnosti nebo u našich, tak se krotil a ani já jsem to nikde neroztrubovala, bála jsem se, že by mě nikdo nepochopil a všichni by mi radili, abych se s ním rozešla. Hlavně moji rodiče, táta, kdyby to věděl, byl by mu schopný dát přes hubu a maminka by byla nešťastná.

„Ludmilo, vysaď antikoncepci, chci dítě!“ prohlásil jednoho dne a já byla ráda, že se k tomu konečně odhodlal. Bylo mi přes pětatřicet, začaly mi tikat biologické hodiny, ale on do té doby všechny mé návrhy na pořízení potomka striktně odmítal.

No jo, jenomže pár dní na to jsem onemocněla. Postihl mě prudký revmatický atak, který mi ve finále způsobil výrazné zhoršení zraku. Na jedno oko jsem oslepla téměř úplně, druhé sice jakž takž přežilo, ale za cenu zúžení zorného pole a nutnosti používání silných brýlí. Bylo mi zle, měla jsem strach, jak to se mnou dopadne, čekala jsem, že mě Filip psychicky podrží, ale nestalo se tak. Nevím, jak bych to zvládla, kdyby se o mě nepostarali rodiče, když jsem byla v nejhorším, on se jen vymluvil, že má moc pracovních povinností a nemůže se mnou ztrácet čas.

Když jsem se dala jakž takž dohromady a podařilo se mi aspoň trochu smířit s následky, byla jsem ještě pořád natolik bláhová, že jsem chtěla žít s Filipem dál. Naši leccos pochopili a rozmlouvali mi to, ani já sama jsem si už nebyla jistá, jestli je on se svou panovačnou sebestředností pro mě tím pravým, ale touha po společném dítěti byla natolik silná, že jsem chtěla pokračovat.

Jenomže on, než aby měl radost, že mě má zpátky, tedy spíš, že se mu vrátila konkubína a služka v jedné osobě, mě uvítal slovy: „Lído, odcházím! Končím! Nehodlám riskovat, že to máš dědičný a nebudu vychovávat ňákýho zmetka, kterej dopadne jako ty!“ Pár dní, než si vše zařídil, mě ignoroval, jako bych vůbec neexistovala, pak si sbalil věci a vypadnul z našeho pronajatého bytu. Ve mně se to konečně všechno zlomilo a došlo mi, s kým jsem to vlastně ztratila několik let svého života. Ani jsem se nerozbrečela, spíš naštvala, a to tak, že pořádně, až to odnesly talíře, které ještě zbyly, tentokrát je nerozflákal on, ale já. A taky jsem vzala z nářadí sekerku a rozštípala naši manželskou postel, ve které mě tolikrát donutil k sexu. Teda ne manželskou, spíš partnerskou, oddáni jsme nikdy nebyli, ale mně to třískání každopádně pomohlo uzavřít jednu kapitolu svého života.

„No dobře, ale co teď bude dál?“ položila jsem si otázku, jakmile jsem to celé vstřebala, pořídila si novou sadu talířů a postel, abych měla z čeho jíst a na čem spát. „Naše rozhodně zatěžovat nehodlám, už tak toho pro mě udělali spoustu a taky už nejsou nejmladší, musím si pomoct sama,“ zařekla jsem se a začala konat.

Výsledky mého konání na sebe nenechaly dlouho čekat, sehnala jsem si místo v administrativě, které dokážu zvládnout i se svým mizerným zrakem a pronajala menší byt, který sama utáhnu. Takže jsem mohla být vlastně spokojená. Ale nebyla, najednou jsem si začala připadat jako nenaplněná ženská, kterou už nikdo nebude chtít a která jednou shnije v práci a potom v důchodu, jestli se ho teda vůbec dožije.

„Tak to teda ne, Lído, takhle by to nešlo, to by sis rovnou mohla hodit mašli,“ zařekla jsem se podruhé. Vlastně mě napadlo, že jsem se mohla vyučit zaříkávačkou, tohle by mi fakt šlo. Ale ne, to si dělám legraci, ve skutečnosti jsem začala znovu konat, tedy tentokrát spíš hledat, jestli by se přece jen nenašel někdo, kdo by mě bral i s mým postižením. Jen to proboha nesmí být takový hulvát a sobec, jako byl Filip, z tohohle jsem už fakt vyléčená a tentokrát bych radši brala mužského, který by mě nosil na rukou. Ne, to zase žertuju, klidně by mi stačil úplně normální chlap, který by mě měl rád a chtěl se mnou založit rodinu. Jsem sice přisleplá, ale pořád se dokážu postarat nejen o sebe, a přece ještě nejsem tak stará.

***

Teď přeskočím do současnosti a vezmu to ve vzpomínkách. Ne vždy jsem měla ustláno na růžích, ale denně děkuju sama sobě, že jsem to tehdy nezabalila a jen nehnila v práci za monitorem a doma v pronajaté garsonce.

Je mi třiašedesát, zrak už se mi naštěstí nezhoršil a hlavně nejsem sama. Mám skvělého manžela Jakuba, na kterého jsem narazila úplnou, nu, možná spíš osudovou náhodou. Pak Jarušku, vdanou dceru a taky vnoučata dvojčata, takovou roztomilou čerstvě školkovou drobotinu. Jen je mi hrozně líto, že se toho nedožil můj táta, ten nahoře ho náhle povolal do svých služeb nedlouho poté, co jsem se rozešla s Filipem. Ale maminka mi vše vynahrazuje, má sice už svůj věk, ale bydlí s námi a my se o ni s Jakubem dokážeme postarat, aby si mohla užívat dny, které jí tady na světě ještě zbývají.

Ještě vám řeknu, jak jsem se tehdy před léty dala dohromady s Jakubem. „Ťuk, ťuk, dobrý den, horké párky, vezu vám nové počítadlo, paní Ludmilo.“ Dělal u nás ve firmě technika, byl pověstný svým humorem a takhle se mnou zažertoval, když se vyměňovaly počítače. Já byla akorát v kanceláři sama, musela jsem na chvilku přerušit práci, tak jsem mu nabídla kafe. Přijal se slovy, že od takové dámy, jako jsem já, ho přece nemůže odmítnout.

Kávu vypil při práci, všechno zapojil, řekl mi, že kdyby mi něco nefungovalo, mám se hned ozvat, a pak vytáhl předávací protokol, abych mu ho podepsala. Nu a já, jak jsem ho nechtěla zdržovat od dalších instalací, tak jsem pospíchala, blbě se koukla a udělala mu propiskou parádní klikyhák na zápěstí.

„No ne, teda paní Ludmilo, odteďka se nebudu mýt, abych nepřišel o váš krásný autogram,“ zažertoval komplimentem. Mně to bylo trapné, tak mě nenapadlo nic lepšího, než se mu svěřit, že špatně vidím, musím pořád otáčet hlavou a že jsem se ve spěchu netrefila. On nosil takový zvláštní účes, měl rovné vlasy pod uši, vypadalo to trochu jako helma na hlavě. Moderní to sice nebylo, ale docela mu to slušelo.

V ten moment si rukou odhrnul vlasy na pravé straně a já viděla, že má kochleární implantát. Načež řekl: „Moc se nevytahujte, paní Ludmilo, nejste v tom sama, koukejte, co mám já.“ Nu, rozesmáli jsme se oba. Když jsme se vysmáli, tak zvážněl a pravil: „Paní Ludmilo, udělalo by vám radost, kdybych po práci pozval na kávu pro změnu já vás? Budeme se doplňovat, a když bude potřeba, já budu za vás koukat a vy za mě naslouchat.“ Tak jsem kývla, šli jsme a zůstalo nám to už napořád.

Když o tom všem přemýšlím, tak můžu říct, že jsem vlastně vyhrála. Osud mě sice málem připravil o zrak, ale bohatě mi to vynahradil jinde. Zbavil mě Filipa a mého stockholmského syndromu v soužití s ním, ale dal mi skvělého Jakuba a krásnou zdravou rodinu, po které jsem tolik toužila. Sice blbě vidím, ale jsem šťastná.

Ale teď už mi promiňte, v poledne přijedou mladí a já jim slíbila udělat svíčkovou. Tu fakt umím a těším se, až po ní budou olizovat až za ušima.