Pozvánka do Vysokých Tater

Vysoké Tatry mám pod kůží. Jejich hřebeny a průzračná plesa, skalné chodníky ohrazené klečí. Louky s nízkou travou, kde kvetou horské zvonky. Když máte štěstí, uvidíte pasoucí se kamzíky tam někde vysoko ve skalách.

„Babi, půjdeme letos do Tater?“ „Půjdeme.“ „Do skal?“ „Do skal!“ Dědu jsme přemlouvat nemuseli.

„Ale jenom dva nejstarší. Ostatní mají ještě krátký nohy.“

Tak startujeme. Bydlíme tradičně ve Starém Smokovci, poblíž lanovky. Počasí je vstřícné. Nejdřív děcka otestujeme.

„Půjdeme po magistrále, na Sliezsky dom, pak se uvidí!“

Zdatní Hanáci to dali na dva cobydupy.

„To je všechno? Chceme do skal.“

„V pohodě.“

Šli jsme dál Velickou dolinou. Děda ukazoval chodníček, který vede na Gerlach. "Tam se může jenom s horským vůdcem, není tam značka, jenom panáčci."

„Byli jste na Gerlachu?“

„Byli," ale dědo, tos nemusel…“

Šlapali jsme do sedla a pak na Polský Hrebeň. Tam se už leze a jsou i řetízky. Ze začátku byli opatrní a pak se rozjeli. Pomalu jsme jim nestačili. Dnes je uštveme, večer je budou bolet nohy. Měli jsme to jasný.

„Babi, kde je Príečne sedlo? Četla jsem o něm na internetu.“

„To se musí jinou dolinou. Přes Zamkovského chatu na Téryho, pak je Priečne sedlo, kterým se dostaneš na Zbojnícku chatu.

„A je to nebezpečný?“

„Ani ne.“

„A byli jste tam?“

„Jo, několikrát.“

Hrklo ve mně. Dědo, dědo, to jsi neměl.

„Půjdeme taky!“

„Nedělej si starosti, budou je bolet nohy!“

Nebolely.

„Tak ať si nachystaj komínky, vstáváme brzy.“

Priečne sedlo, to už je poměrně obtížná vysokohorská túra. Vyjdeme na Terynku, projdeme pod sedlo, pak když to uviděj, vrátíme se.

Ale děcka byly jak elektriky. Lézt umím, jenom těch let neubylo, tak hezky přes bolest.

„Můžeme,“ jdu první, za mnou vnuk, pak vnučka. Děda poslední.

Ukazovala jsem cestu, děda jistil.

„Musíte mít tři opěrné body, řetízek chytáme, až když ten před námi prošel, koukáme vždy nahoru!“

Výstup je to opravdu náročný. Hledala jsem nejlepší stupačky a najednou mně ani nepřišlo, kolik mám let, nic mně nebolelo, nic netrápilo. Byla jenom cesta vzhůru. Koukám na ostatní. To samé.

Lezou, možná se trochu bojí, ale lezou.

Konečně jsme nahoře.

„Babi, my jsme to dali!“ Stojí v sedle, dělají videa a selfíčka.

„To musíme poslat mamce.“

No nazdar, dneska nebudu zvedat mobil.

„Babi, když budu dospělá, budu chodit do Tater. Člověk má tady takovou lehkou duši.“

Chtěla bych po sobě děckám něco zanechat. Možná to bude právě láska k Tatrám.

Na skalních chodnících se lidé zdraví. Ahoj, čau, dzen dobryj, dobrý ďeň, servus.

Jenom to české nazdar je letos slyšet nějak zřídka.

Když vichřice vyvrátila v Tatrách tisícky stromů a pak přišel kůrovec, myslila jsem si, že už větší katastrofa příjít nemůže. Zvedla se ale obrovská vlna solidarity. Dobrovolníci vysadili tisíce stromů. Tatry jsou znovu zelené.

Pan Viktor Beránek byl chatařem na Chatě pod Rysy 48 let. Letos končí. Chtěla bych mu poděkovat. Za nás všechny.

Tatry přežily různé katastrofy. Přežijí i kramařské počty.

Medvěda jsem tam nikdy nepotkala. Možná proto, že ke kontejnerům nechodím.