Korfu - cesta do jednoho „domova snů“ I.

Řecký ostrov Korfu, to je pohoda a nádhera, ať už se zabydlíte kdekoli. Ostrov je vlastně jeden veliký olivový háj, občas přerušený vesnicí nebo tavernou. Množství olivovníků je neuvěřitelné a uváděný počet něco přes milion stromů se mi zdá poněkud skromný.

Na Korfu není žádná rovná plocha moc dlouhá. Všude jsou samé kopce. Malé, velké a ty úplně největší, jako třeba Pantokrátor. Jenom tohle pohoří zabírá třetinu ostrova. Světlou výjimkou jsou pobřežní letoviska. Ale i ta se po pár metrech pobřežních promenád začínají šplhat do okolních kopců. Je snad zbytečné připomínat, co na těch kopcích roste. Ano, jsou to olivovníky.

Pokud si chcete ostrov náležitě užít, a nejen se od rána do večera válet na pláži, je třeba si půjčit auto. A s mapou před sebou vyrazit do hloubi ostrova. Tam je skutečně co obdivovat. Cestou si prohlédnete pár mořských vyhlídek, pár památek, odpočinete si v příjemných tavernách a večer se projdete po pláži, když právě zapadá slunce a budete mít možná pocit jako císařovna Sisi, když zde hleděla z terasy svého milovaného Achilleonu. Na rozdíl od ní však nebudete držet v ruce verše Lorda Byrona, ale sklínku výborného řeckého vína, ve které se bude to zapadající slunce odrážet.

Tím, trochu delším, úvodem jsem se dostal k jednomu, velmi zajímavému, cíli našeho korfského pobytu. Vyjíždíme již brzy ráno. Místní silnice se proplétají mezi množstvím kopců, stoupají v serpentinách nahoru a hned zase klesají, aby nás přece jen nakonec dovedly tam, kam jsme původně chtěli. Náš vypůjčený fiátek zacouval do posledního prázdného místa po straně silnice. Pár kroků do kopce nás přivádí před obyčejná mřížová vrata. Jsme u cíle. Nad nimi je řeckými písmeny vyveden jednoduchý nápis „Αχίλλειο“. Protože jsem studiu řeckého písma věnoval před cestou ostudně málo času, nebudu tady dělat znalce, že ho bůhví jak ovládám. Ale tomuto nápisu jsem rozuměl. Vystoupali jsme po schodišti nahoru. Přímo před námi se zjevil, ve své celé kráse, romantický zámeček rakouské císařovny Sisi – Achilleion.

Vévodkyně Elisabeth Amalie Eugenie Bavorská, císařovna rakouská, manželka Františka Josefa I., královna česká, královna maďarská a také královna chorvatská, lombardská nebo jeruzalémská. Výčet jejích titulů je nesmírně dlouhý a obsahuje více než čtyřicet položek. A také to byla „holubička“ pro svého bratrance a blízkého přítele Ludvíka II. Bavorského. Její nejbližší přátelé jí říkali Sisi. Už od jejího útlého mládí. Někteří její životopisci ale tvrdí, že původní její přezdívka byla Lisi. Je to pochopitelnější, když se jmenovala Elisabeth, tedy Líza. Sisi udělala z císařovny až jedna chyba v jejím dopise, ve kterém se podepsala jako Sisi. A tak jí to zůstalo.

Zámeček, vystavěný v prapodivném slohu, kolem něj krásně udržovaná zahrada, přeplněná kopiemi antických soch, palmy, romantické výhledy na Jónské moře a všude kolem je Sisi. Její život. Skoro ji vidím, jak kráčí upravenou zahradou až k jejímu samému konci. Tam usedá na lavičku a noří se do své oblíbené Homérovy Illiady. Osmimetrová socha vítězného Achillea tam ale ještě nestála. Tu tam nechal umístit až německý císař Vilém II.

Sisi byla krásná a trochu tajemná žena, jejíž romanticky laděný a zároveň i tragický osud přitahuje dodnes. A nejen poutníky, kteří den co den dobývají zdi tohoto zámečku. Její příběh zlákal i řadu scenáristů, spisovatelů i režisérů, kteří se snažili předložit veřejnosti svůj pohled na tuto nekonformní ženu. Velice krásná, vzdělaná a emancipovaná žena, která celým svým životem dávala najevo touhu po osobní svobodě a nechuť k strohému a upjatému španělskému ceremoniálu rakouského dvora.

Přestože jsme dorazili k zámečku v docela brzkém dopoledním čase, nádvoří, zahrada i samotný zámek jsou plné lidí. Je tu mumraj, jak na stavbě Babylonské věže. Kolem nás hlaholí směs nejrůznějších jazyků. Pochopitelně převládá angličtina. Ale slyšíme i němčinu, francouzštinu, italské staccato, měkkou španělštinu a nesmí pochopitelně chybět ani řeč velkých cestovatelů, kterými jsou Japonci. Pátráme, ke komu se připojit, abychom zachytili alespoň něco z výkladu. Objevujeme ruštinu a taky polštinu. Inu, v nouzi to bude muset stačit. Ale teď naše uši zachytily jazyk nám velmi blízký. Zajásali jsme. A hned jsme se nenápadně přidali k velké slovenské výpravě v čele s velice řečnou dámou. Lístky jsme si ovšem koupili. Ono to ani jinak nešlo. U vchodu stál velmi pečlivý strážce a každého důkladně kontroloval. A tak jsme s bratry a sestrami Slováky prošli nejen celý zámek, ale i přilehlou zahradu. Budiž jim za to dodatečně velký dík.

Elisabeth Amalie Eugenie Bavorská, císařovna rakouská

Milovníci architektonického purismu při pohledu na stavbu zámečku i celý areál asi zapláčou. Císařovně Alžbětě to může být určitě fuk. Jí tady bylo dobře. A zámek si nechala vyzdobit podle svého vkusu. Jak už jsem se zmínil, nebyla to zrovna žena konformní. Její záliby, ať už to byla antika, nebo jízda na koni, v čemž byla úplný přeborník, nebyly zrovna poplatné dobovému vkusu, tím méně vhodné pro panovnici středoevropské velmoci. Ale císařovna si dělala, co chtěla ona sama. I za cenu jakéhosi ideového rozchodu s císařským dvorem a se svým císařským manželem, který jí zahýbal se známou vídeňskou herečkou Katharinou Schrattovou.

Zámek i zahrada jsou plné kopií antických soch. Terasu oživují řecké múzy, v parku se pitvoří satyrové, u schodiště vítají návštěvníky krásní efébové s holými zadečky a úplně v čele zahrady, na samém výběžku u nádherné vyhlídky do kraje, se tyčí osmimetrová socha vítězného Achillea. Nejkrásnější je ovšem socha umírajícího Achillea německého sochaře Hertera. Ta má na rozdíl od ostatních kopií skutečnou uměleckou hodnotu. Achilleus zde marně obrací oči vzhůru k olympskému nebi. Nebylo mu pomoci. Jeho osud byl předurčen. A malý kousek pod terasou sedí zadumaný Lord Byron, jehož básně císařovna tak ráda pročítala. No, a aby byl výčet úplný, je třeba ještě přidat dórské pilastry a sloupoví s kolorovanými jónskými hlavicemi. Je to zkrátka směsice všeho možného od antiky, přes prvky pseudorománské až po neoklasicizmus.

Umírající Achilleus

Nejsme tady ale od toho, abychom cokoli kritizovali. Už jmenovat zde císařovnu její přezdívkou Sisi mně připadá nepatřičné, a až nestoudné. Něco jako svatokrádež. Nemám na to právo. Zdá se mi to až příliš intimní, jako zásah do jejího soukromí, které si tak bedlivě střežila. Při pohledu na její portrét, visící v jednom z pokojů zámku, si připadám jak řecký mýtický sochař Pygmalion, hledící na jím právě vytvořenou sochu bohyně Afrodity, kterou nazval Galatheou. Tak dlouho Pygmalion ukecával bohy, až mu ji nakonec oživili. Ale Pygmalion byl nakonec stejně zklamaný. Tento portrét určitě neobživne, tak jako Galathea. Císařovna by se probudila do divného světa. Do světa, který je na hony vzdálen tomu všemu, co milovala. Z portrétu se na nás dívá neobyčejně krásná tvář, poznamenaná melancholickým smutkem. Její život nebyl jednoduchý. Strohá dvorská etiketa tížila její svobodomyslnou, romantickou duši a císařovna byla po boku svého manžela nešťastná. Velkou ranou pro mladou císařovnu byla i smrt její tehdy dvouleté dcerky Sofie, která podlehla jakémusi průjmovému onemocnění na cestě v Maďarsku.

KORFU