Je sobota 22. listopadu 25, venku je slunečno a nemrzne. Díky listopadovému počasí, které bylo jak na houpačce, jsme se dostali alespoň na zahradu. Tam jsme udělali co bylo potřeba a čekali jsme na den, kdy dostaneme povolení od paní Přírody.

Ta nás asi slyšela, protože je sobota 22.11.25 a venku se udělal krásný podzimní den. Chvíli jsme přemýšleli, kam bychom mohli jet, nebudete tomu možná věřit, ale vyhrálo to opět naše oblíbené Jezero Milada. Naposledy jsme tam byli v září a vzhledem k počasí venku to k procházce kolem vody přímo vybízelo. Dlouho jsme neotáleli, po obědě jsme se tepleji oblékli a hurá směr Jezero Milada.

Cesta byla pohodová, provoz tak akorát a tak jsme za chvíli byli nad Miladou. Stejný nápad mělo víc lidí, potkávali jsme většinou mladší návštěvníky, někteří to brali sportovně, na programu byl hlavně běh a jízda na kole. Nesměli chybět ani pejsci a děti. Byli jsme rádi, že nám to takhle vyšlo. Sice se mi zase zastesklo, ale trochu už se to lepši, Jezero Milada je dobrý lék na smutek. Dívali jsme se i po ptácích, kteři tu žijí, na druhé straně jezera jsme viděli jen kachny, dvě propluly kolem nás. Labutě asi mizí někam jinam. Uvidíme na jaře, v zimě jsme tu byli asi dvakrát, to s námi byli ještě naši psí miláčci.

Asi po hodině a půl jsme se rozloučili s Miladou, byla jsem ráda, že jsme na procházku jeli zrovna sem. Je tu klid, máte se čím kochat, příroda je tu vstřícná a krásně barevná. Jezdíme sem už několik let, koupání vynecháváme, v leéě je tu na můj vkus moc lidí. Už jsem to tu psala, pokud budete mít cestu kolem, neváhejte a navštivte tento kus Ústeckého kraje, stojí za podívání. Přeji krásné Vánoce, zdraví a štěstí do roku 2026 a třeba se s někým z íčka někde potkáme.