Dříve byly rekonstrukce výjimečné. Byty se opravovaly pomalu a plánovaně, lidé zůstávali dlouho na jednom místě. Dnes se byty upravují opakovaně: pro prodej, pronájem, zhodnocení. Panelový dům se proměnil v trvalé staveniště, aniž by se za staveniště oficiálně považoval, bez možnosti odejít domů. Protože doma už dávno jsme.

Hluk se považuje za „přijatelný“, pokud probíhá v povolených hodinách. Osm hodin vrtání denně je tedy v pořádku – a když trvá týdny nebo měsíce, to se počítá jako „běžná součást života“. Nezáleží na dětech, seniorech,  home office, lidech s nemocemi nebo domácích mazlíčcích. Hluk se prostě konzumuje – den co den. Dopady se liší. Malé děti se lekají, senioři jsou unavení, lidé s kardiovaskulárními potížemi reagují stresem, zvířata se schovávají. Ale protože nejde o havárii ani o jednorázovou událost, nic z toho se oficiálně neděje. Je to jen běžný provoz. Jen trochu hlučnější.

Nejčastěji jej vytvářejí lidé, kteří ho sami neslyší. Vlastníci bytů nejsou přítomni, rekonstrukce zadávají cizím lidem s cizím nářadím. Levné vrtačky a kladiva rozechvívají stěny a podlahy, a tím z každé rekonstrukce dělají kolektivní zážitek. Povinný.

Vedení domů vše schvaluje v rámci pravidel. Každá rekonstrukce se posuzuje samostatně, nikdy jako součást celku. Odpovědnost se rozplývá mezi vlastníka, firmu a správu domu – a nakonec není odpovědný nikdo. Obyvatelé nejsou odškodněni, ani symbolicky, a jejich nárok na klid je považován za vedlejší.

Každá rekonstrukce je samostatná, každý hluk „v mezích zákona“, a vy slyšíte každý den, co ostatní považují za drobnost. Panelový dům se stal místem, kde hluk není problém, ale pravidlo, a vaše právo na ticho končí tam, kde začíná první vrtačka. Kdo v panelových domech chrání zdraví obyvatel? A pokud nikdo — proč je to považováno za normální?