Izrael 2014 - vzpomínka druhá

Tak pokračujme ve vzpomínkách na tu zemi, svatou pro ty, co věří, stejně jako pro ty, kteří se chovají, jako když jim nic svaté není. I pro nás, kteří netuší, zda jsou nebo nejsou věřící, a kteří nechápali, co se to tam s nimi dělo.

Hebron, město v oblasti Západního břehu Jordánu, pouhých 30 km od Jeruzaléma, nepatří přes svůj věhlas k samozřejmým turistickým cílům. Je to neuralgický bod společného prostoru Židů a Palestinců s historií tak dramatickou a krvavou, že je to příliš i na zemi, kde klid nikdy nevládl, nevládne a těžko vládnout bude. Návštěva Hebronu se neřídí obecně známou politickou a bezpečnostní situací v Izraeli, ale aktuální bezpečnostní situací přímo v Hebronu a v jeho předměstí. Je prostě bezpodmínečně nutné vědět jak to vypadá „tam a teď“, jinak se nikam nejede. Do poslední chvíle jsme tedy nevěděli, zda Hebron navštívíme, a když padlo kladné rozhodnutí, byli jsme rádi, nicméně radost se mísila s obavami, proč to nepřiznat.

Název města Hebron znamená v hebrejštině i v arabštině přítel, což je zároveň arabský přívlastek Abraháma. Nenechme se ovšem zmást věcným významem slova, tento název neznamená, že by město působilo přátelsky, opak je pravdou. Cítí to každý, i ten kdo o historii tohoto místa nic neví a výklad průvodce příliš neposlouchá. Ano, i takoví „účastníci zájezdu“ se mezi námi našli. Vystupujeme z autobusu do nehostinného prostoru, těžko jej nazvat náměstím, možná širší ulicí. Rozhlížíme se kolem, všude je pusto, nikde ani živáčka. Domy jsou zchátralé, chodníky rozbité, žádná zeleň. Negativní genius loci je téměř hmatatelný, alespoň já to tak cítím.

Jsme jediní turisté a směřujeme k cíli naší návštěvy, kterým je Makpala, místo s hroby praotců Abraháma, Izáka, Jákoba a jejich manželek, ale také s muslimskou mešitou. Od roku 1967 je totiž svatyně je rozdělena na menší část židovskou – synagogu (s náhrobky Abrahama a Sáry, Jakoba a Ley) a větší část muslimskou - Abrahamovu mešitu (s náhrobky Izák Rebeky; náhrobky Adama a Evy ve svatyni nejsou).
Před mauzoleem postaveným vládcem Herodem nad Jeskyní patriarchů, náhle uvidíme izraelské vojáky střežící vstup do svatyně a pocítíme nesmírnou úlevu, Jsou zde a ochrání nás, říkáme si, a strach, který přece jen lehce ochromoval naši touhu po poznání, začíná ustupovat. A to ještě nevíme, že naše „statečnost“ bude odměněna něčím zcela mimořádným.

Ihned po příchodu je zřejmé, že jsme nevešli do „mrtvého chrámu “ určeného pouze pro modlitby věřících a prohlídku turistů. Prostor synagogy je živý, něco důležitého a slavnostního se zde děje, hraje hudba, je zde plno lidí, na první pohled pobožných - praktikujících i ortodoxních Židů. Zaraženě stojíme, nevíme, zda je dovoleno vejít mezi ně a narušit tak jejich soukromí. Průvodce Michal nám však kyne, abychom pokračovali a vysvětluje, že máme obrovské štěstí, neboť jsme přítomni slavnosti obřízky, která se zde právě za účasti široké židovské obce koná. Obřízka je z náboženských důvodů u židovských chlapců zcela běžná a představuje symbolickou smlouvou člověka s Bohem. Bůh totiž uložil Abrahámovi, aby se na znamení smlouvy obřezal. Od té doby je tak činěno židovským chlapcům osmý den po narození. Informace o naší účasti při obřízce mě trochu vyděsí, skutečně si nejsem jistá,zda má touha po poznání všeho židovského je až tak silná, abych byla svědkem této dozajista krvavé a bolestivé podívané. Naštěstí byl tento akt dokonán těsně před naším příchodem a nyní již můžeme být svědky pouze průběhu slavnosti, při které muži tančí v kruzích, někteří se modlí, děti běhají mezi nimi, ženy kojí miminka, povídají si mezi sebou a šťastně se přitom smějí. Naprosto jim nevadíme, buď si nás nevšímají nebo se usmějí a dají souhlas k focení... Úžasný zážitek, člověk úplně zapomene na pustou ulici před svatyní, nad kterou visí stálá hrozba konfliktu.

Zcela jinou atmosféru však cítíme, když pokračujeme dál do vedlejšího propojeného prostoru, který je muslimskou mešitou. Přestože jsem řádně vybavena soustavou velkých šátků, do kterých se pečlivě zahaluji (bezvýhradně ctím zvyky zemí, pokud jsem na jejich území), nepříjemný arabský hlídač mě donutí hodit přes sebe další, ne příliš čistý šál a tváří se tak hrůzostrašně, že si druhou námitku již odpustím.

Obdobně jako v Jeruzalémě, tak i zde se židovská, křesťanská a arabská historie a kultura překrývá. Podle muslimské tradice zde žili Adam a Eva po vyhnání ze zahrady v Edenu. Hrobky patriarchů, které mají údajně ukrývat ostatky praotců činí z Hebronu posvátné místo pro židy, křesťany i muslimy. Bohužel tato společná tradice ke shodě nepřispívá, spíše naopak. V minulosti několikrát došlo k násilí a vraždění, za všechny vzpomeňme tkzv. Hebronský masakr v roce 1929, kdy bylo hebronskými Araby zavražděno 67 Židů a dalších 60 zraněno nebo naopak útok radikálního izraelského rabína Barucha Goldsteina, který v roce 1994 zastřelil ve svatyni 29 muslimů a 125 jich zranil.

Měsíc po naší návštěvě, v červnu 2014 došlo k únosu a vraždě tří židovských mladíků, z jejichž vraždy byli obviněni členové palestinského hnutí Hamás. Následovaly odvetné vojenské akce ze strany Izraele a bohužel i neoficiální odveta (msta) ve formě vraždy (upálení za živa) 16 ti letého Palestince. Vzplanul nejkrvavější palestinsko-izraelský konflikt od roku 2000.

Z našeho hlediska lze tedy hovořit o štěstí, že jsme v Hebronu a v Izraeli vůbec, byli před tímto incidentem. V daném kontextu bych však slovo štěstí nepoužila. Když jsme po návratu z Izraele z bezpečí našeho domova sledovali všechny ty zprávy o násilí, smrti a ničení, napadalo mě jen slovo marnost. Marnost všech mírových snah, marnost nadějí na mírové soužití Palestinců a židů, marnost nad marnost. Pro ty kteří na těchto územích žijí, však není jiná cesta, než se znovu a znovu pokoušet tuto marnost překonat a zajistit alespoň snesitelné soužití bez násilí. Zkusím tedy tuto kapitolu zakončit optimisticky s nadějí, že název města Hebron - přítel, snad někdy, jednou v budoucnosti, nebude znít ironicky.

Izrael 2014 - vzpomínka druhá

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více