Bojím se osmdesátky

Psychika Zdraví

Bojím se osmdesátky

Datum: 15. 2. 2026

Diskuze: 17

Ilustrační foto: Freepik

Samozřejmě, pokud se ji dožiji. Nebál jsem se padesátky, šedesátky ani sedmdesátky. Bojím se, ale osmdesáti. Proč? Myslím si, že to zkrátí mé aktivity a můj život bude omezen. Výkonností, ubyde sil a zhorší se rapidně zdraví.

Asi již nedám obvyklých 20 kilometrů po turistických trasách. Fyzické síly mi neumožní jako dosud až 7 x týdně sportovat. Také nebudu spát svých osm hodin denně a pár hodin denně již pracovat. Vím, že udržet rovnováhu bude čím dál těžší. Budou hrozit pády. Doufám, že nebudu paličatý jako v dnešní zimě má maminka, která přes varování vyrazila po ledovce na procházku. Jsou sice výjimky jako náš kamarád Honza, který v 81 letech s námi hraje tenis a ve čtvrtek dokonce ráno ping-pong a odpoledne navíc ještě nohejbal. To nepatří k nejpomalejším.

Asi se naplní slova starších dam, které tráví s námi rekreaci v rámci organizace EXOD (turistické sdružení bývalých zaměstnanců škol), které mi sdělily: „Do osmdesáti tě nic nebude omezovat, ale potom začneš ztrácet síly. To, co běžně zvládáš, již nedáš. Půjde to s tebou z kopce.“

Mentálně se na tento stav již připravuji. Nakonec mám příklady. Má téměř devadesátiletá maminka pořád chodí. Ráno krouží kolem bloků domů, kde bydlí. Pokud tu budu, tak chci ještě do přírody, do lázní. Do milovaných Luhačovic. Ujít dva kilometry. Vydýchat se na lavičce a dát ještě další dva. Nevím, jestli se mé představy naplní, ale ještě se chci hýbat a ne v bytě zívat. Musím být na tu změnu připraven, aby mě to nezaskočilo. Stáří patří k životu a já bych chtěl ho udělat snesiteným. Určitě smích a dobrou náladu nevynechám.

| stárnutí | zdraví

Autor: Jindřich Berka

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit

17 komentářů

Hana Rypáčková 20.2.2026 09:29

Ono až začne něco bolet, tak to smiřování začne postupně fungovat. Když už ne 20, tak aspoň 10..

Miloslava Richterová 17.2.2026 09:30

Díky za článek, i když si to nepřiznáme, někde vzadu určitá obava je, vždyť víme své, tak užívejme si, co to dá. Dnes je zase bílo, vzhůru na procházku :-)

Hana Řezáčová 16.2.2026 20:06

V sedmdesáti takové myšlenky asi napadají mnohé ( i mě ) - už pomalu končí období senior-junior a začíná jen senior ... Co naděláme? Nic ( chce se mi napsat ho... :-) )! Musíme se "černým myšlenkám" aktivně bránit - aktivně myslím takové myšlenky zhurta odhánět a taky dělat pořád něco - něco, co nás baví, těší a cvičí nás na těle i na duchu. To děláte, tak hlavu vzhůru! Jen tak se nedáme!!!

Jindřich Berka 16.2.2026 19:51

Já se nebojím, To bylo jen obrazně řečeno. Počítám s tím, že již nebudu, tak aktivní. Neumím se s tím zatím smířit.

Iveta Tomčíková 16.2.2026 17:45

Píšete, že se bojíte 80ky a vaše "téměř" 90ti letá maminka... Hm, proč se bojíte? Někdo se ani 80ky nedožije, jak zde bylo již řečeno, je to požehnaný věk!

Lenka Kočandrlová 16.2.2026 17:10

Nejvíc jsem se bála , když mi bylo padesát.Jako by se zavíraly ty pomyslné dveře od mládí,od života. Letos mi bude 71, cítím se tak nějak stejně jako posledních deset let a už se ničím neděsím. Ono to vždycky dopadne nakonec jinak,než jsme si v těch nejčernějších snech mysleli.Tak jsem v klidu a žiju si,jak potřebuji ,a na stáří už nemyslím.

Jitka Caklová 16.2.2026 15:16

:-) Jano, je to tím, že obojí má stejnou příčinu. Vždycky jsem byla "nízkotlaká". Poprvé přišlo upozornění v podobě bušení srdce 182 tepů za minutu (změřeno na eliptikalu), tlak ani nevím jaký jsem měla a za čtyři minuty byl klid. Za tři měsíce se to opakovalo, ale trvalo to už sedm minut. Jelikož jsem ani jednomu upozornění nedala "sluchu", za další tři měsíce přišlo třetí. Tentokrát po deseti minutách trvání jsem si zavolala RZ. Odvezli mě na pozorování a bez jakékoliv léčby mě po čtyřech hodinách odvezli zdravou domů. Za týden mi dali Holter, odpoledne jsem s ním šla tancovat a po této zatěžkávací zkoušce bylo na druhý vše v pořádku. Stále říkám, tělo je nejdokonalejší mašina a když se naučíme jí naslouchat, nezlobí ♥♥♥

Jana Šenbergerová 16.2.2026 14:24

S tou náladou je to jak s krevním tlakem. Také není pořád stejný. :-)

Jitka Caklová 16.2.2026 13:45

12:28: Také nemám ráda řeči o pozitivní náladě. Pozitivní nálada se musí žít, ne o ni poslouchat. Z vlastní zkušenosti vím, že vše je o osobním nastavení a ne co kde slyším. Když se budu půl roku bát, že dostanu rakovinu, tak ji prostě dostanu. Když se budu bát, že v osmdesáti letech budu nemocná a upoutaná na lůžko, tak to tak bude. Takovou mocí vládne síla myšlenky. Proto je přínosem udržovat se v pozitivní náladě, žít v přítomnosti a radovat se z toho, co stále ještě můžu. Z neúspěchů si nedávat vinu, ba ani vinit druhé.

Iva Bendová 16.2.2026 13:02

"Stáří není tak velké neštěstí, uvážíme-li druhou možnost" - Ernest Hemingway, kterému ovšem duševní onemocnění nedovolilo tomuto citátu dostát. "Ve vzpomínkách si udělejte občas úklid. Vymeťte zbytečné, spalte chmurné, oprašte příjemné a vyleštěte radostné zážitky své minulosti." Anatole France /Není třeba zdůrazňovat o stárnutí to negativní, co každý ví. Když nemohu povzbudit, alespoň neškodit. Některé věty se zaryjí pod kůži jako tříska, která se pak čím dál více podebírá a urychlí, co ještě mohlo nějakou chvíli či dokonce roky počkat. Říkejte si, pane Berko, u mě dobrý, já se jen tak nedám ;-) Na stáří je jediný opravdový lék, a to vděk.

Načíst starší příspěvky

Můj svět Zdraví

Nabídnout a přijmout pomoc. Zkouška, kterou zvládne málokdo

Nechci, aby mě lidi viděli bezmocného na vozíku. Nedovedu si představit, že mě uvidí cizí osoby nahou. Nesnesu, aby mi někdo pomáhal s…

Bojím se osmdesátky

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více