Žila a tvořila v osamění. Její osud i osud jejího díla byl zvláštní

Pojďte se mnou zavítat do světa básníků: Emily Dickinson (1830 - 1886). Je pokládána za jednoho z největších mistrů básnické angličtiny od Shakespeara. Je pravděpodobně jediným angloamerickým básníkem svého století, který dosáhl úplného ztotožnění pocitu a myšlenky.

S výjimkou 13 básní bylo její dílo objeveno až po její smrti. Její sestra Lavinie k svému překvapení našla několik desítek balíčků s mnoha sty básní. Emily žila a tvořila v samotě. V posledních letech ani nevycházela z domova. Umírá ve svém rodném domě ve svých 55 letech dne 15. května 1886.

Psala tak, jak žila. Ve svých verších dovedla být veselá, něžná, ironická, šťastná láskou, ale i zoufalá její marností, zděšená samotou a smrtí. Svět byl pro ni průzračným proudem zvuků, barev, vůní. Miluje metaforu, paradox, hádanku. Zvuk je často u ní klíčem k smyslu. Všední skutečnost se stávala symbolem, básnickou vizí. Její básně mají poloviční rým, jsou krátké a často bez názvu.

V jejím životě bylo osudové seznámení s duchovním Charlesem Wadsworthem, který byl významný kazatel, učenec a básník. Tu se prý poznaly dvě vzájemně předurčené duše. Ale Wadsworth byl ženatý a značně starší. Následoval nevyhnutelný rozchod. Ztracená láska k Charlesu Wadsworthovi ji hluboce poznamenala. Začala se oblékat jen bíle a nevycházela už ze zahrady rodného domu.

Takto jsou její verše přeloženy (od dvou překladatelů)

Líc, na níž z lásky není nic

zatvrdlá, zlá, úspěšná líc,

líc, s níž kus mramoru

si porozumí ve chvíli,

jako by k sobě patřily,

při prvém hovoru.

---

Tvář, v které není láska, zář

ta zlá a ztvrdlá, pyšná tvář,

ta tvář, co kámen k ní

by snadno do páru šel dát