I náš osmipatrový dům má komín, lépe řečeno k domu je přilepená kotelna s komínem. V sedmdesátých letech se tu totiž topilo topným olejem. Dávno k nám proudí teplo dálkovým teplovodem, komín ale stojí dál. Tím pádem můžu podnikat vycházky kolem komína. Mohlo by se zdát, že chodit kolem komína s foťákem na krku je nuda. Někdy si myslím, že lidi, kteří mě vidí, si myslí, že jsem blázen. Mají pravdu. ☺

Kdysi v dětství jsem dostala foťáček zn. Corina, vyrobený v NDR. Byl ještě na film s 12 políčky. Pár filmů jsem vypotřebovala, ale fotografování se mou vášní na mnoho let nestalo.

Dodnes netuším, proč mě k padesátým narozeninám manžel obdaroval digitálním fotoaparátem. Ty byly tenkrát snad ještě pomalu v plenkách a ten můj zn. UMAX oplýval celými 2 mpx. Pamatuji si, jak jsem jezdila na kole po okolí a zkoušela svoje první fotografické krůčky. Na fotky se nedalo moc dívat a nějak je upravovat jsem neuměla vůbec. Každopádně přišel čas, kdy jsem se začala na svět dívat jinak než dřív. Poslední slovo řekl můj UMAX při návratu z dovolené v Alpách na hradě Burghausen, na německo-rakouských hranicích řekl schluß a odebral se do věčných lovišť. Byl tenkrát ke konci záruky a vrácené peníze jsem hned použila na nákup dalšího, o fous lepšího digitálku. Vystřídala jsem jich od té doby několik a dočista jim propadla. A musím přiznat, že má vášeň se rozjela hlavně poté, co jsem objevila tento portál pro seniory, naše íčko. Dá se říct, že díky němu fotím všechno co stojí i co se hýbe. To druhé raději než to první. Už dávno nechci foťák bez hledáčku a jakmile jsem se jednou podívala zásluhou možnosti přiblížení dál a viděla v hledáčku to, co pouhým okem vůbec nevidím, byla jsem ztracená.

Ale abych se vrátila k procházkám kolem komína.
I na obyčejném sídlišti na kraji města a v jeho nejbližším okolí je toho k fotolovu dost. Nejsem žádná fotografka, jen babka, kterou nebaví sedět za pecí, a tak se s foťákem na krku toulá po okolí a prožívá fotografické štěstí. Někdy se fotolov nepodaří, ale tak to prostě chodí. Zato když jsem se 1. března vracela doslova k našemu komínu a viděla na něm poštolku, vytáhla jsem rychle už schovaný foťák z batohu. V hledáčku jsem uviděla, že ve výšce není poštolka jedna, ale rovnou dvě. Cvakala jsem a pojednou spatřila v mezeře mezi domy vycházející měsíc. Okamžitě jsem zkusila "napíchnout" ho na anténu nebo hromosvod, zkrátka tu vysokou tyč na domě. A tu jsem strnula, protože do záběru mi vletěla jedna z poštolek z komína. Dech se zrychlil závratnou rychlostí, což pro držení foťáku není vůbec žádoucí. Nicméně jsem se snažila nacvakat pár fotek s poštolkou a měsícem. A tomu říkám fotografické štěstí.

Všechny fotografie jsem pořídila v období letošního roku fotoaparátem Panasonic Lumix DSC-FZ 82. Některé jsou poněkud upravené v editoru Zoner, série poštolky s měsícem je záměrně ponechaná v syrovém stavu.