Obyčejný den sedmdesátiletého muže

Rachotí budík. Dostal jsem ho od manželky k narozeninám, když mi starý „odešel“. Přál jsem si klasiku. Na natahování. Slyším ho, i když jsem nahluchlý. Celou noc mě chytaly křeče. Včera jsem hrál tenis, jako každé pondělí. Nevadí. Patří to k životu. Stejně tam příště opět půjdu.

Nejstarší z nás má 81 let a nejmladší 43 roků. Pomaličku vstávám. Žádné rychlé pohyby, jak mi radí můj kamarád neurolog. Pustím pomalu nohy z postele a narovnám pokroucené tělo. Jdu na odběry. Baterie v kardiostimulátoru mi dosloužila, tak se musí vyměnit. Prý mi měla normálně vydržet 10 let. Mé srdce je žrout elektrické energie, takže jdu již po šesti letech. Někomu stačí odběr 10 %, já musím mít 100 %.

Piji kávu a vyřizuji poštu. Mé nejmladší dítě Jana je v Jemenu. Pracuje v organizaci „Lékaři bez hranic“. Zuří tam občanská válka a život tam nemá velkou cenu. Je svobodná, 33 let. Po pětileté známosti se rozešla s partnerem. Rád bych ještě pohoupal její děti. Synové sice mají potomky, ale dcera je dcera. Ženy jsou citlivější a většinou své tatínky milují a my je rádi rozmazlujeme a chráníme. Nevím, co mě včera v hospodě po sportování napadlo. Dívám se přes stůl do tváře pohlednému mladíkovi, který je z nás nejmladší. Povídám mu: „Nechceš pozdravit mou dceru Janu. Je v Jemenu. Pošlu Ti její fotku a kontakt“. Souhlasil. Tak jsem to udělal. Přišla od něho odpověď: „Ahoj Jindro, máš sympatickou dceru, to se musí uznat.“ Nechci hrát „Kecala“, ale osudu se musí naproti. Pořád spřádám plány, vize, nápady, které se snažím plnit a potom jsem spokojený. Je to pro mě víc než spoléhat, že mě někdy políbí štěstí.

Jedeme se ženou na prodloužený májový víkend do naší oblíbené destinace, do Luhačovic. Tkám náš program. Jeden den busem do sedla Vizovických vrchů a jen z kopce, jak to má žena ráda, kolem přehrady do hotelu. Přijatelných 13 kilometrů. Ten druhý den dáme nohám pohov. Prohlédneme si kolonádu, navštívíme „Lázeňskou“ cukrárnu. Je nejlepší. Mohu doporučit. Sdělil mi to kolega z potravinářské inspekce, kde jsem půl života pracoval. Přidáme objednanou prohlídku nádherného skvostu od Jurkoviče Slunečních lázní a procházku kolem přehrady. Večer bazén s vířivkou.

Spěchám do školy, kde mám úvazek dvě hodiny denně. Děti mě tam nabijí jako baterka z kardiostimulátoru mého srdce. Právě doučuji druháka, který má problémy se čtením a psaním. Ze školy se přesouvám na školní hřiště, kde dělám další tři hodiny správce. Po skončení vyučování a ve volných dnech ho město nabízí bezplatně k využití veřejnosti. Jedná se o lehkou práci, hlídat, aby je děti a dospělí neničili. Někdy si čtu nebo si povídám s dětmi nebo jejich doprovodem. Jednu sympatickou babičku jsem pozval do naší skupiny na Otvírání jara, které nabízí turistické trasy. Někdy řeším drobnou šikanu, protože velké děti malým zakopávají míče do školní zahrady. Převažují mladíci z problémových rodin, kteří vleže na umělém trávníku tajně kouří. Právě v tomto raném věku se vytváří tato nezdravá závislost, která je součástí jejich života. Myslím si, že přísloví „Za dobrotu na žebrotu“ platí permanentně. U hřiště sice stojí mobilní WC, ale line se z něho smrad. Nechal jsem mého bývalého žáka použít záchod v přilehlé tělocvičně. Dal jsem mu klíče a poučil, že ostatní místnosti jsou zakódované. Samozřejmě byl zvědavý a lomcoval zamčenými dveřmi. Policie oznámila narušení školníkovi, který v sobotu o svém volnu dorazil z okolní vesnice. Mě vynadal a já si vzal z toho poučení.

Je po 18. hodině a vyháním děti ze sportovišť. Honem na trolejbus. Mířím do posilovny. Žádné přemáhání. Všechny svaly těla procvičím, 3 x 10 a za hodinu a půl jedu domů. Pro starší lidi je důležité cvičit svaly, protože ty zabraňují pádům, ke kterým dochází především jejich ochablostí. Odmítám tvrzení, že cvičení nepomůže a cigareta nevadí.

Chystám si věci na zítřejší ping-pong. Doma smývám pot a v pyžamu rozevřu knížku. Je to smutný příběh židovské maminky, která jdoucí na smrt svěřila miminko své křesťanské kamarádce, aby ho zachránila. Přežilo. Televizi vynechám. Nezajímají mě války, neštěstí. Nechci stres. Odkládám knihu a cítím ruce ženy, která mě i po letech pohladí a přitulí se. Bez problémů usínám a nevadí mně, že za několik hodin mě nutkání na záchod probudí. Opět ihned usnu a zdají se mi sny, většinou z doby, kdy jsem byl ještě „jura“. Na nemoci si nestěžuji a mám život rád. Hlavně nevím, co je nuda. Můj den měl dnes smysl.

Obyčejný den sedmdesátiletého muže

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více