Jedna ze šesti milionů

Osud k ní byl velmi krutý, protože žila v kruté době. Byla neteří Gustava Mahlera a taky Židovka. Rakouská houslová virtuozka Alma Rosé.

V nejhorší čas se ocitla na nejhorším místě. V Osvětimi. Když tam Almu v červenci roku 1943 deportovali, brzy se stala vedoucí místního ženského orchestru. Děsivého hudebního uskupení, které založila hlavní dozorkyně Maria Mandelová, vězni všeobecně přezdívaná Bestie.

Začnu ale v době, kdy ještě nikdo netušil, jak strašné časy přijdou. Tedy ve Vídni roku 1906, kdy se Alma narodila. Její matka, mladší sestra hudebního skladatele Gustava Mahlera, pocházela z Jihlavy. První česká stopa v Almině životě. A bude jich víc...

Bay

Alma Rosé (Wikimedia Commons, volné dílo)

Almin otec Arnold Rosenblum byl koncertním mistrem v orchestru vídeňské opery. Jméno si zjednodušil na Rosé, aby znělo lépe a hlavně umělecky. Jako skvělý houslista byl také dlouho u Vídeňských filharmoniků a koncertoval i se svým vlastním smyčcovým kvartetem.

A tak se se houslistkou stala i Alma. A velmi dobrou. Pak v roce 1928 našla svou druhou životní českou stopu. Zamilovala se do vynikajícího houslisty Váši Příhody, který hrál v kvartetu jejího otce. V roce 1930 se vzali. Žili spolu ve Skutči, kde měl Příhoda vilu. A oba koncertovali po celé Evropě. Byli slavní. Alma měla svůj vlastní dámský orchestr, který založila v roce 1932. Jmenoval se Die Wiener Walzermädeln, tedy Vídeňská valčíková děvčata. A slavila s ním úspěchy. Jenže v manželství se jí moc nedařilo, a tak se po pěti letech s Příhodou rozvedli. V Brandýse nad Labem. Zůstali ale přátelé. Proto po válce nemohl Příhoda pochopit, že ho Alma nepožádala o pomoc, když na tom byla nejhůř. Celou válku se totiž domníval, že jeho bývalá žena je v Anglii. Poslední, co o ní věděl bylo, že po anšlusu Rakouska roce 1938, odjela s otcem do Londýna. A že to stihli jen tak tak.

Bay

Váša Příhoda (Wikimedia Commons, volné dílo)

Jenže - Alma chtěla dostát svým koncertním závazkům a po nějakém čase se vrátila sama na kontinent. Do Holandska. Neměla to dělat, protože v Nizozemí ji zastihla německá okupace. Almě definitivně došlo, že je zle. Snažila se situaci zachránit náboženskou konverzí a fingovaným sňatkem s holandským inženýrem. Chabé zbraně proti nacistické důkladnosti. Navíc byla Alma slavná a o jejím židovském původu nacisté věděli. Však i hudba jejího strýce Gustava Mahlera byla v Německu už dávno zakázaná...

Alma tedy utekla do Francie. A zase německá okupace. Koncem roku 1942 gestapo Almu dostalo. Byla oodhalena při pokusu o překročení švýcarské hranice. Takže Almu deportovali do zle proslulého internačního tábora v Drancy, kde žila několik měsíců. V červenci následujíciho roku přišel transport č. 57. A právě s ním odjela Alma přímo do Osvětimi.

Když v táboře zjistili, koho před sebou mají, začala dozorkyně Maria Mandelová hned jednat. Už nějakou dobu v Osvětimi fungoval její projekt - ženský orchestr. Zatím byl složený především z amatérských hudebnic. Byla v něm sekce smyčcových nástrojů, ale také nástroje poměrně netradiční, jako např. akordeon a mandolína. Jelikož se Bestie považovala za znalkyni hudby, okamžitě sesadila z vedoucího mista polskou učitelku a šéfkou orchestru se stala Alma. A s tím přišla i funkce kápa. Tedy privilegované postavení mezi ostatními vězeňkyněmi, což Almě k všeobecné oblibě moc nepomohlo...

Vždycky byla náročná. Na sebe i na své vídeňské valčíkové kolegyně. Podobně vedla orchestr v Osvětimi. Hudební těleso, které mělo za povinnost hrát za úsvitu a za soumraku u brány, když vězni odcházeli a pak se vraceli z nucených prací. Orchestr také musel každou neděli hrát pro dozorce a esesáky. Občas se pořádaly povinné koncerty pro vězně. Podle svědectví několika přeživších členek orchestru, vedla Alma svůj soubor pevnou rukou. Na tak vysoké umělecké úrovni, jak to jen šlo. Jenže byla také kápo, a to ji hodně poškodilo.

Bay

(Ilustrace z Pittsburgh Jewish Chronicle)

Po válce totiž vyšly vzpomínky francouzské pianistky a zpěvačky Fanii Fénelon. Almu v nich vylíčila jako chladnokrevnou mrchu, co myslela jen na sebe a ostatní jen nesmyslně buzerovala. Podle zmíněné knihy pak napsal Arthur Miller scénář. V roce 1980 následoval televizní film Playing For Time s Vanessou Redgrave v hlavní roli. Semínko zloby bylo zaseto. Alma Rosé byla negativní postavou dramatu. Potvorou, co jen nechutně podlézala Bestii Mandelové.

Naštěstí se tehdy, hned po odvysílání, ozvaly další členky orchestru s úplně odlišnym názorem. Dosud žijící violoncellistka Anita Lasker-Wallfisch, dnes stoletá, se za Almu velmi razantně postavila. Také další přeživší členky uvedly, jak se Alma snažila všechny chránit a udržet je při životě. Připomněly, že se jí to povedlo. Všechny měly - relativně - co jist, žádná z orchestru neskončila v plynu, ani nebyla jinak zavražděna. Nemocné hudebnice byly vždy řádně ošetřeny a uzdravily se. Almě se často podařilo sehnat i léky.

Jen sama Alma nepřežila. Počátkem dubna roku 1944 těžce onemocněla a brzy na to - 4. dubna - zemřela. Prý se jednalo o smrt z vyčerpání po intoxikaci jídlem. Uvažovalo se i o tyfu. Dokonce se po válce hovořilo o tom, že šlo o vraždu jedem. Prý z nenávisti a hlavně ze žárlivosti k Almině výjimečnému postavení. Na svědomí ji měla mít jedna z členek orchestru. Nikdy se ale nic neprokázalo.

Když Alma zemřela, bylo jí jen 38 let. Pomáhala, ale sobě pomoct nedokázala. A tak se stala jednou z oněch hrůzných šesti milionů...

Bay