Téma: vnoučata
Angličtina, judo, hokej, klavír, tanec, o víkendu výlety a návštěvy zábavních parků. Většina současných dětí má život rozplánovaný. Nechte je trochu nudit, říkají často prarodiče. Je jiná doba, oponují rodiče.
Vratislava Hofmanová, redakce
Je tomu už pár let od doby co z „Daleké ciziny“ přijeli mladí s malou vnučkou, naposledy viděnou jako spící mimino. Z pohledu dítěte to však představuje nekonečně dlouhý kus života. A z dospělého pohledu zase nekritický obdiv a láskyplná snaha vyhovět ve všem, jak jen člověk dokáže.
Vnoučkovi se nějak leskla očička, kašlal, smrkal. Pro jistotu mu změřím teplotu. Přináším bezdotykový teploměr. Přikládám k čelíčku, mačkám. Nic. Znovu. Nic. Asi baterie. Otevřu přihrádku - skutečně. Ovšem vytekla. Takže teploměr nefunguje ani po vyčištění a vložení nové baterie.
Jak se mi to povedlo? Stačilo se jen dožít určitého věku, uspořádat rodinnou oslavu, zapálit svíčky na dortu a rázem vznikla situace za všechny prachy, která nečekaně spustila takové malé domácí šílenství.
Starší lidé o mladých nyní často říkají, že jsou přecitlivělí, že si stále stěžují a hroutí se. My jsme byli odolnější, tvrdí. Jenže dětství současných dětí a jejich prarodičů se nedá srovnávat. Opravdu nedá. Prarodiče totiž nevyrůstali s internetem.
Na skoro poslední dny roku 2025 přijela dcera s vnučkou ze Švédska. Vlastně jsme se viděly na začátku roku a pak koncem roku. Byly jsme zvědavé na vnučku a na setkání jsme se těšily.
Přijeli příbuzní na chalupu v Beskydech s malou holčičkou. Kromě ní se jiné malé dítě tou dobou v rodině, ani v okruhu přátel, už nevyskytovalo. Byl tedy důvod si jej užít. Jenže takové dítě má mnohem větší výdrž než dospělý člověk. Dopoledne to ještě šlo, ale po obědě už jen silou vůle.
Kterou babičku máš raději? S kterým dědou je větší zábava? Kdo ti dává lepší dárky? Takové otázky některé děti slyší běžně. Skrývá se za nimi porovnávání, snaha být oblíbený, oceňovaný prarodič.
Za život jsem toho už, jako snad každá z nás, uvařila a upekla spoustu ale určitě znáte i tu otázku, se kterou se obracíte na členy své rodiny "Co mám upéct nebo uvařit?" A většinou místo rady dostanu odpověď nevím, nebo že je to jedno. Jediný, kdo mi občas něco navrhne, je vnuk.
Malý chlapec, dnešní terminologii diagnostikován jako hyperaktivní, nezvládl divoký přesun odnikud nikam, zakopl a upadl. Chvíli zaváhal, má-li brečet, ale pro nezájem okolí vstal k nové aktivitě.
