Zdeněk Hart
Obec: Benešov u Prahy
„Ještě změříme tlak a bude to všechno. Máte pevné zdraví a leckterá sedmdesátnice vám může závidět, paní Novotná. Vy máte za měsíc 94. narozeniny?! No to je krásné, dožít se takového věku. A co byste si přála k narozeninám?“
Zdeněk Hart
Měl jsem možnost náhodně potkat a na malou chvíli hovořit s maminkou postiženého syna upoutaného na invalidním vozíku. Také jsem mluvil i s ním. Byl to pro mě tak silný zážitek, že jsem se rozhodl o tom napsat. Článek jsem nazval: Mám strach, maminko.
„Haló, záchranka? Můj devadesátiletý otec je v bezvědomí, prosím přijeďte co nejdříve,“ volal jsem na stopadesátpětku tísňového volání. Záchranka přijela do deseti minut.
„Evo! Evóóó!“ „Proč mě voláš a kam se oblékáš? Máš tady nedopitý čaj,“ zmateně říkala Eva. „Musím do práce.“ „Teď? V pátek večer? Vždyť jsme dnes chtěli…“
Jako na fotbalovém hřišti se nás sešlo na „autobusáku“ v Benešově přesně jedenáct. To byl náš „tým“ na dnešní vycházku. Jestli jsem minule psal, že bylo hezky, tak tentokrát bylo přímo nádherně!
Ve středu ráno se benešovské autobusové nádraží opět rozeznělo smíchem. Sešlo se nás šestnáct, možná devatenáct – přesně to nikdo nepočítal. Autobus byl zpočátku poloprázdný, ale jakmile jsme nastoupili, rázem ožil.
„Ustupte, prosím! Udělejte místo!“ volá doktor a spěchá ke mně. „Můžete mluvit? Co se vám stalo?“ Hlouček lidí se nade mnou sklání. Hlasy zní tlumeně, tváře se rozmazávají. Tráva je studená, cítím ji na zádech. Nevím, kde jsem, ani proč tu jsem.
