Iveta Markusová
Obec: Praha 10
Včera odpoledne se mi rozeřval na stolku mobil – sousedka Věra: zoufale naléhavým hlasem mě žádala, ať k ní hned přijdu a co mě dorazilo, byl dovětek: „Jo a vem si klíče, odemkni si sama.“
Iveta Markusová
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem pobrukujete „Když jsem já byl tenkrát kluk…“ Já též. I když se občas vyskytl nějaký ten kaz, dětství bylo zlatými časy a dnes už člověk vzpomíná jen na to hezké a milé.
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o covidu, tak aniž bych chtěla jakkoli zlehčovat situaci, vynořila se mi z hlubin paměti příhoda z nedaleké minulosti.
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři stoly sražené čelem k sobě. Dorazila jsem první, pojedla snídani a upíjela první z mnoha kofeinových vzpruh.
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i opečovávané - o těch zanedbávaných nemluvě - součástky našeho organismu, musíme občas počítat s nějakou tou nepříjemností, jako je například návštěva ordinace zubního lékaře.
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela, protože vlastně žádný binec nebyl a čerstvě vykoupaná jsem trávila večer zachumlaná v měkoučkém županu v křesle ve společnosti slečny Marplové. Idylka.
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku zavzpomínat na teplé dny. Jakmile se začne blížit léto, nám ženám se vynoří dva odvěké, siamsky spojené problémy: 1. co na sebe (šaty?) a 2. co pod ně.
