Střípky z mého dětství

Proč si mi právě nyní vybavují vzpomínky patřící k nejranějšímu období mého života? Možná tak v duchu srovnávám dětství své a svých vnoučat. Mám čtyřletého vnuka a téměř dvouletou vnučku a jsem ráda, když se alespoň na chvíli stanu součástí jejich radostí a her. Nebo jen hledám příjemné a nekonfliktní téma? Kdo ví...

Když se mě někdo zeptá, kde jsem se narodila, odpovídám s trochou nadsázky, že na zámku. Té nadsázky je tam víc než trochu, protože jsem se samozřejmě narodila klasicky v nemocnici. Ale hned jak to bylo možné, přivezli mě domů, do zámku. Část hospodářských budov jilemnického zámku byla totiž přeměněna na byty a v jednom z nich žil můj dědeček s babičkou a první tři roky mého života i já s rodiči. Hlavní budova zámku stála hned vedle v parku. Jako malé dítě jsem ji vnímala jako trochu zasmušilé místo, spíš mě zajímalo umělé jezírko před vchodem do zámku. Po jeho obrubníku se dalo hezky pochodovat stále dokola. Na podzim jsem si zase užívala kaštany, které z obou stran lemovaly cestu k zámku. Krásně se pod nimi brouzdalo ve spadaném listí a lesknoucí se zlatohnědé plody byly pro hry jako stvořené.

Byt, kde jsme bydleli, byl prostorný, s vysokými klenutými stropy. V zimě bylo obtížné ho dobře vytopit, a tak se život odehrával většinou v kuchyni. Když se na stole objevil velký šedý háčkovaný pléd, znamenalo to, že bude velké sobotní koupání. To však neprobíhalo ani v kuchyni, ani v koupelně, ale v objektu místního pivovaru. Ten původně také patřil k zámku a sousedil s naším domem z druhé strany. Teplé vody tam bylo vždycky dost. Před koupáním mě zabalili do osušky a v zimě ještě do zmíněného plédu. Tatínek mě vzal do náruče a nesl mě dlouhou, tmavou a studenou chodbou. Nakonec se mnou rychle přeběhl cestu mezi budovami. Rukama jsem si rozvírala pléd, abych mohla chytat z nebe padající sněhové vločky. Vlastní koupání si bohužel nepamatuji. Jen ten příjemný hřejivý pocit, když mě po vykoupání vybalili z plédu a uložili do velké postele s mohutnými vyřezávanými čely. Malou dětskou postýlku jsem neměla. Tu dostala až moje sestra, která se narodila později.

S postelí souvisí i moje další dětská vzpomínka. Probouzím se a je mi velké horko. Nade mnou se sklání několik ustaraných obličejů. Poznávám maminku, jediná se malinko usmívá. Čísi ruce mi opatrně olupují jakési bílé suché vrstvy z celého těla. Pak mě maminka balí do pleny, bere do náruče a dává mi napít malinovky. Nemotorně v ní smáčím okoralé rty... Mnohem později jsem se z vyprávění dozvěděla, že jsem měla dlouho vysoké horečky a nedaly se zvládnout ani studenými zábaly. A tak kdosi poradil, aby mě zabalili do tvarohu. Prý na mě naplácali celý škopík tvarohu, a to skutečně pomohlo. Tvaroh vysál všechnu horkost a zbyly z něj jen suché vrstvy na těle. Jednou v životě jsem také tento "tvarohový" zázrak použila, a to, když můj syn měl příušnice s vysokými horečkami a nic nezabíralo. V zoufalství jsem na jeho hrudníček naplácala půl kila tvarohu a oddechla jsem si, když se mu ulevilo.

Pravá domácí malinovka je další příjemnou vzpomínkou na dětství. Jako děti jsme ji dostávaly za odměnu nebo když jsme byly nemocné. Malinovku vyráběla babička a zásoba musela vystačit na celou zimu. Armáda skleněných lahví s bílým keramickým uzávěrem stávala v almárce v předsíni. Z vyprávění vím, že jsem často ťukávala na dveře této almárky a loudila nějakou dobrotu. Kromě malinovky tam bývala i jablíčka, hrušky či švestky, na konci zimy třeba už jen ve formě křížal. K jídlu jsem měla pozitivní vztah už od malička a naštěstí mi zůstal až dosud.

Jediné, co jsem si v raném dětství zošklivila, bylo kupodivu pivo. Dědeček v pivovaru pracoval, dostávali jsme pivo deputátní. Na stole bývalo často. V jednom nestřeženém okamžiku se mi ho podařilo ochutnat. A hned jsem všechno vyplivla a rozbrečela se. Následky tohoto neuváženého činu jsem nesla až do dospělosti. Sveřepě jsem pivo odmítala, většinou s rádoby vtipnou hláškou, že jsem dětství prožila v pivovaru a už mám příděl vyčerpaný. Tento postoj mi vydržel hodně dlouho. První půllitr piva jsem vypila až po třicítce za dost zvláštních okolností. Dnes už si občas jedno pivo dám a piji ho s chutí.

K mému životu v Jilemnici patřily i zimy se spoustou sněhu. Možná to bylo jinak, ale já si to tak pamatuji. Rodiče se sice od malička pokoušeli mě přemluvit k lyžování, ale to se nestalo mou oblíbenou činností. Jednou přes noc vyrostl pod naším oknem velikánský sněhulák. Nebo spíš Krakonoš. Teprve později jsem se dozvěděla, že ho dědeček se sousedy vyráběl v noci, aby to bylo velké překvapení. Na zadní straně byly do sněhu vysekané schůdky, po kterých se dalo dostat až k hlavě Krakonoše. To vyděšené dítě na fotografii jsem já. Na druhé fotografii jsem na sáňkách s rodiči, v pozadí zmiňovaný pivovar. Fotografie jsou více než 60 let staré.

Z dětství mám i jednu působivou kulturní vzpomínku. V průjezdu našeho domu se jednou hrálo ochotnické divadlo. Pamatuji se, jak mě maminka před představením oblékla do dětského národního kroje. Líbila se mi nařasená sukénka i červený čepeček. Pak jsem dostala příkaz, že musím čekat za dveřmi, až si pro mě přijde. Opravdu přišla, chytila mě za ruku a řekla: "Teď pořádně breč!" Samozřejmě jsem se na povel nerozbrečela. A tak mě v zájmu umění pleskla přes zadek a jako plačící dítě protáhla scénou. Byla to moje první a zároveň asi poslední herecká role v životě.

V nejmladším věku o mě pečovaly převážně ženy, kromě maminky i babička, která byla v domácnosti, i její sestra. Občas ale došlo i na dědečka. Když se o mě musel postarat, zapojoval mě do svých aktivit. Dědeček o sobě říkal, že je od černého řemesla. Netušila jsem tehdy, co znamená "černé řemeslo", ale v praxi to znamenalo, že stále vyrážel někam něco opravovat. A při opravách jsem mu asistovala já. Hlídala jsem jeho brašnu plnou nástrojů a součástek a s nadšením mu podávala, co bylo potřeba. Pochůzky s dědečkem k zákazníkům mě bavily a navíc jsem často dostala i něco na zub. Občas také dědeček rozvážel sudy s pivem do místních hospod. To bylo ještě lepší povyražení. Posadil mě do kabiny starého nákladního auta a nesměla jsem se odtud hnout, dokud se sudy nenaložily nebo nevyložily. A nikdy by mě to ani nenapadlo. Pozorovat svět tak trochu z výšky bylo zábavné. Kolem auta se motala řada lidí. A společnost mi dělala také panenka visící na šnůrce u předního skla. Při čekání se mi občas podařilo na sedadle usnout, ale jakmile se auto rozjelo, probudilo mě drkotání po nerovné dlažbě.

Když mi byly tři roky, odstěhovali jsme se. Rodiče dostali nový byt v Pardubicích. Byla to převratná změna v mém dětském životě. Z trochu tajuplného malého městečka jsem se dostala do čtyřpatrového domu na čerstvě postaveném sídlišti. Ale naštěstí jsem se do Jilemnice k prarodičům mohla ještě dlouho vracet. Navštěvovala jsem je o každých svátcích a trávila jsem u nich většinu prázdnin. Byl to krásný svět mého bezstarostného dětství.

Střípky z mého dětství

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více