Pocity - návštěva

Nastal den D, tedy den, kdy měla přijet návštěva z Anglie. Přesněji řečeno Martin syn Libor, jeho dívka Amy a její rodiče. Marta si ve firmě vypůjčila větší auto a mířila do Prahy na letiště. Kolem ní se míhal šedivý prosincový den, jen trochu vylepšený bílým sněhovým popraškem na pozemcích kolem dálnice. Silnice byla naštěstí suchá a provoz zatím bezproblémový. Marta byla docela unavená, poslední dny byly pro ni náročné jak v práci, tak i doma. Doma stihla důkladně uklidit, napéct pár druhů typického českého vánočního cukroví, naložit maso na svíčkovou. Teď si v duchu vzpomínala na anglické uvítací fráze. S angličtinou na tom nebyla až tak dobře, od té doby, co přestala chodit do kurzu, tak leccos zapomněla. Nezbývá než doufat, že se jí alespoň něco vybaví. Kupodivu projela plynule i Prahou a zamířila na letiště Václava Havla. Do doby příletu jí zbývá dost času, alespoň si v klidu vypije kávu.

Káva s minidortíkem jí udělala dobře. Svlékla si kabát a pozorovala ruch v letištní hale. Létala málo, v posledních letech vlastně nebyla nikde. I když ji Libor několikrát do Anglie zval. Letenky, které měla koupené na září, musela nakonec kvůli zdravotním problémům stornovat. Teď se cítila docela dobře, vlastně od té doby, co se sblížila s Petrem, nezažila žádnou větší úzkostnou ataku. Třeba by to mohla zase někdy zkusit.
"Ahoj Marto! Nečekal bych, že na tebe narazím právě tady." ozvalo se vedle ní.
Vzhlédla nahoru a uviděla Edu. To je teda paradox! Neviděli se od té doby, co se v létě rozešli po nepovedeném výletu do Vídně. Rozpačitě odpověděla na pozdrav.
"Kam letíš? Já letím na vánoce do Thajska." pochlubil se Eda.
"Neletím nikam, jen čekám na syna, přiletí z Londýna." odpověděla Marta dost neochotně. Zůstala sedět u stolku a ani nevybídla Edu, aby se posadil. Asi vytušil, že není právě vítán.
"Tak se měj. Musím jít, někdo na mě čeká." rozloučil se rychle. A pak si Marta všimla, že na něj usilovně mává nějaký starší muž. Když je viděla spolu odcházet, pomalu jí to došlo. Eda je i na kluky.

Letadlo z Londýna nebylo zpožděné, ale Martě se čekání zdálo nekonečné. Nechtělo se jí moc přemýšlet o tom, co se bude dít. Ale tušila, že rodiče Amy nepřijíždějí jen tak. Stejně se všechno brzy dozví. Přivítání bylo trochu zmatené, protože Libor zjistil, že si vzal z pásu cizí zavazadlo, a vracel se ke karuselu. Marta zůstala s Amy a jejími rodiči na chvíli sama. Vyburcovala svou angličtinu a pozvala je na kávu. Hledání správného kufru jistě nepůjde tak rychle. Amy jí naštěstí pomáhala udržovat alespoň minimální komunikaci. A Marta se v duchu proklínala, že se angličtinu nenaučila pořádně. Maminka Amy byla usměvavá drobná blondýnka. Marta si pomalu zvykala na její způsob řeči. Ostatně, byla to učitelka a dávala si na správné výslovnosti záležet. Občas i některá slova zopakovala, když bylo z Martina výrazu zřejmé, že nerozumí. Rychle si získala Martiny sympatie. Tatínek však byl pravý opak. Mluvil velmi rychle a Marta mu nerozumněla ani slovo. A k tomu vypadal dost rozhořčeně, když se nedočkal odpovědi na svou otázku. Nakonec mávl rezignovaně rukou a dalšího rozhovoru se nezúčastnil. S tatínkem bude asi problém, prolétlo Martě hlavou. Naštěstí se Libor už vrátil se správným kufrem, tak všechno naložili do auta a Marta si sedla za volant. Tam se cítila dobře. Jako řidič jistě nebude pod palbou otázek.

Cesta zpět byla opět klidná a bezproblémová. Maminka se občas zeptala na něco, co ji zaujalo v míhající se krajině, tatínek Amy usnul. Na recepci v hotelu zažili trapnou grotesku. Přítomná recepční neuměla prakticky vůbec anglicky, což tatínka viditelně nabudilo. Marta si v duchu pomyslela, kolik cizích jazyků asi umí on. Na němčinu, kterou mu recepční nabízela, se také nechytal. Libora s Amy odvezla domů, ti budou mít k dispozici její ložnici.

Když vracela auto do firmy, zašla do své kanceláře, aby zjistila, zda všechno funguje tak. jak má. Od posledního problému s účetní byla dost nedůvěřivá. Zkontrołovala peníze na účtech, přijaté platby i faktury. Zastavila se i za Petrem, ostatně ji v době její nepřítomnosti zastupoval. Nebyl však ve své kanceláři. To ji znepokojilo a rozběhla se do provozu. Našla ho v dílně, kde něco řešil s údržbářem. V noci vypověděl poslušnost jeden z úklidových strojů. I když mají dojednanou pohotovost na jeho opravy, firma, která opravy zajišťuje, nestíhá. Marta je nechtěla zdržovat, ale Petr jí naznačil, ať chvíli počká. Pak se spolu vraceli ke kancelářím a ve výtahu dostala od Petra pusu. "Moc mi chybíš a nejen tady." zašeptal. "Nedělej si starosti, nějak to tu zvládneme. Kdyby něco, zavolám." Marta by se určitě lépe cítila tady v práci, ale musela se vrátit domů.

Doma našla vzkaz, že Libor s Amy a jejími rodiči vyrazili na prohlídku města. S douškou na konci: "asi ses zdržela v práci...". Připomnělo jí to Liborkovy vyčítavé oči. Ty na ní čekávaly vždycky, když přišla domů později, než slíbila. Povzdechla si, víc se asi s minulostí nedá dělat. Teď má alespoň chvíli sama pro sebe, odpočine si a připraví se na dnešní slavnostní večeři.

Stůl pro pět osob Marta zamluvila po dohodě se synem přímo v hotelové restauraci. Pro rodiče to bude příjemné, možná i oni jsou unavení a nechtělo by se jim nikam daleko chodit. A sama Marta měla s touto restaurací dobrou zkušenost. Před hotelem potkala Libora s Amy, právě přicházeli z prohlídky města. Unavení, trošku promrzlí, ale viditelně šťastní. Rodiče se prý vrátili do hotelu o trochu dřív. U krásně prostřeného stolu na ně chvíli mlčky čekali. Přišli ve chvíli, kdy číšník přinášel šampaňské. A zbývající část večeře se Martě stále opakuje v hlavě jako nekonečná filmová smyčka. Libor jí oznámil, že se s Amy zasnoubili, že plánují svatbu po skončení školy, a pak roční pobyt v Kanadě. A kde budou po návratu z Kanady žít, to se teprve uvidí. Tušila už ve chvíli, kdy Libor odcházel na studia do Londýna, že se nemusí vrátit, ale tehdy to byla ještě hodně vzdálená budoucnost. Teď to dostalo pevné obrysy. A ona se s tím prostě bude muset smířit. V první chvíli se cítila dotčeně. Nikdo se jí na nic nezeptal. Prostě jí to oznámili jako hotovou věc. A svatba bude samozřejmě v Anglii. Měli by se dohodnout na nějakém vhodném termínu, na počtu hostů, na nějakém cenovém limitu, kdo se bude na čem podílet... Martě z toho šla hlava kolem. Zatím zarytě mlčela. Ostatně co by ona se svou špatnou angličtinou říkala.

První si všiml její zamlklosti Libor. "Je ti něco, mami?" zeptal se česky.
"Jo, musím se s tím nějak srovnat. A potřebovala bych si s tebou o tom promluvit česky. Sama doma, v klidu." odpověděla mu a snažila se skrýt své rozladění. "Nějak jim to rozumně přelož." A Libor to asi přeložil opravdu taktně, protože řeč i večeře probíhala dál docela v pohodě. Amy s maninkou si objednaly vegetariánské menu, Libor s tatínkem kachnu s červeným zelím. Marta si dala své oblíbené ossobuco se šafránovým rizotem, ale nebyla schopná si ho pořádně vychutnat. Ale nakonec se i ona musela usmát, když si tatínek nechal přinést další porci kachny se šesti a další pivo. Vypadalo to, že i on se zamiloval. Pro změnu do české kuchyně.

I další dny byly pro Martu docela náročné. Snažila se dodržet program, který připravili společně se synem. Návštěva adventních trhů a popíjení svařáku, na skok do muzea s betlémy, skvostný pocit na vánočním koncertu Pavla Šporcla, rodinný oběd pro všechny s pořádnou svíčkovou (knedlíky opět zabraly, jen vegetariánky přišly zkrátka) a nakonec návštěva ve vánočně laděném skanzenu lidové architektury na Veselém kopci. A po večerech dlouhé a úpřimné rozhovory s Liborem a Amy. Marta cítila, že se ti dva mají rádi, ale prostě to mají trochu složitější, protože každý z nich žil a vyrůstal někde jinde. Líbilo se jí, že respektují tradiční rodinu, i to, že jsou pro svou lásku schopni kompromisů. Postupně přicházela na chuť nejen Amy, ale dokonce i jejím rodičům. Nakonec musela uznat, že to, že se navzájem osobně poznali, byl ten nejlepší nápad.

Přesto si oddechla, když rodiče odjeli. Přesněji řečeno Libor s Amy je odvezli na letiště, ale sami se dnes večer vrátí a zůstanou u ní ještě pár dní. Marta byla po jejich odjezdu tak unavená, že jí nepomohla ani bylinková koupel. Nechala tedy všechno být, zachumlala se pod deku a usnula. S dobrým pocitem, že to nějak společně zvládli. A spala tak tvrdě, že ani neslyšela naléhavě zvonící mobil. Poskakoval si totiž na kuchyňské lince, zatímco ona blaženě oddechovala v Ladině pokojíčku. Dovolat se jí nemohl Petr, který se potřeboval poradit v důležité obchodní záležitosti, ani Libor, který jí chtěl říct, že by se rád s Amy zdržel v Praze do zítra. Několik nepřijatých hovorů je oba vyděsilo natolik, že téměř ve stejnou dobu mířili k Martině bytu. Petr přišel první, dlouze zvonil dole u vchodu a střídavě se snažil dovolat i mobilem.

Marta se probrala jakýmsi nezvyklým zvukem z nepříjemného snu. Zdálo se jí, že z posledních sil tlačí po rozpáleném asfaltu nepojízdného žigulíka. Nenáviděla tyhle hloupé sny. O to víc, že se vždycky časem ukázalo, že její sen nějak souvisí se skutečností. Otevřela oči a snažila se zorientovat v tmavém pokoji. Musí se rychle napít, má hroznou žízeň. Došla do kuchyně, když se ozvalo zazvonění u dveří. Přesunula se k domovnímu telefonu. Co tu dělá Petr? Na dnešek se přece nedomluvili! Petr vyběhl po schodech nahoru, našel otevřené dveře a Martu v kuchyni lačně pijící jednu sklenici vody za druhou. Podle horečnatých očí mu bylo na první pohled jasné, že má vysokou teplotu. Všiml si i mobilu na lince, a tak si nemuseli ani nic vysvětlovat. Pomohl Martě zpět do postele, dal jí na čelo studený obklad a donesl jí prášek na teplotu. Když pro ni v kuchyni připravoval horký čaj s medem, uslyšel otvírání dveří.

Domů se vracel Libor s Amy. Cizí chlap v předsíni ho dost překvapil. Chvíli na sebe všichni hleděli nechápavě. Ale pak jim to začalo docházet. Nejdřív si to vysvětlili česky, a pak to Libor přeložil i pro Amy. Ta vždycky pragmatická, pořádná a důsledná Marta se svému synovi o Petrovi prostě nestihla zmínit! I když mnohokrát chtěla. A teď si klidně spala s obkladem na hlavě v pokojíčku. Petr začínal být Liborovi docela sympatický, už proto, jak se uměl postarat o jeho mámu. A dokonce si získal i Amy, protože byl schopen s ní plynně a dokonce vtipně komunikovat anglicky. I Petr byl rád, že konečně poznal někoho z Martiny rodiny. A tak si nakonec všichni dobře a přátelsky popovídali. Jen Marta se to dozvěděla až dodatečně z vyprávění. Naštěstí její horečka byla jen následkem nahromaděného stresu a únavy.

Pocity - návštěva

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více