Marta - zpověď

Předcházející příběh skončil v okamžiku, kdy Sofie přišla za Petrem a Martou a stěžovala si, že její maminka pláče a ona nemůže spát.

Petr vzal Sofii za ruku a odvedl ji zpět do ložnice. Našel tam plačící Lenku, ta však na jeho otázky nereagovala. Požádal ji, aby šla zatím vedle do pokoje, než Sofie znovu usne. Tu se mu podařilo po chvíli zklidnit a přesvědčit, že mamince nic není. Je jen smutná.

Také Marta na sebe hodila župan a teplé ponožky a sešla do přízemí, aby zjistila, co se děje. Vzlykající Lenka seděla na křesle pod dekou a vypadala víc jako malé dítě než jako dospělá žena.
"Něco se ti stalo? Něco tě bolí? Jsi nemocná?" zeptala se starostlivě Marta.
Lenka jen zavrtěla hlavou a schoulila se pod deku ještě víc. Jakoby se chtěla schovat před světem. Marta usilovně přemýšlela, co by mohla s plačící Lenkou udělat. Je vůbec rozumné, aby se dál vyptávala, proč pláče?
"Dala by sis se mnou horký čaj?" zkusila to z jiného konce. Třeba se jí tím čajem podaří překlenout čas, než se Petrovi podaří uspat Sofii. A pak si Petr může popovídat s Lenkou sám. Ulevilo se jí, když Lenka na její dotaz souhlasně kývla. To byla její první rozumná reakce. Marta připravila dva velké hrnky čaje s medem a citrónem. Seděly v pokoji a mlčky ho obě usrkávaly. Když je v tomto rozpoložení uviděl Petr, usoudil, že se situace zklidnila. A automaticky z toho vyvodil, že se určitě bez něho obejdou.
"Tak si tu, děvčata, popovídejte, to vám jistě půjde lépe beze mě." řekl rozhodně a zmizel na schodech do patra dřív, než Marta stačila cokoli namítnout. To ji naštvalo, že se z toho takhle mazaně vyvlékl.
"Lenko, jestli chceš mluvit s tátou, já pro něj dojdu a pošlu ho sem." chytala se Marta posledního stébla. Ale Lenka zavrtěla důrazně hlavou.
"Tak si spolu dopijeme aspoň ten čaj. Vidím, že ses už trochu uklidnila, snad se ti podaří usnout. A pokud máš nějaký problém, stejně bych ti těžko s něčím poradila. Jen z vlastní zkušenosti vím, že je někdy je člověk rád, že se může někomu aspoň svěřit. I ten pláč někdy pomáhá, taky jsem si párkrát v životě pobrečela. " pokračovala Marta ve svém monologu. Nečekala, že Lenka promluví.
Přesto Lenkapo chvíli zašeptala: "Já se stydím..."
To byla změna. Marta zpozorněla, ale dál mlčela.
"Já se fakt strašně stydím..." opakovala Lenka tiše a nerozhodně.
"Víš co, tak já zhasnu a budeme si povídat skoro potmě." napadlo Martu a hned to taky udělala. To asi bude dlouhá noc, pomyslela si. S návratem k Petrovi do postele se může rozloučit.

Lenka těmi prvními nesmělými větami protrhla svěřovací bariéru. Rozpovídala se a stačilo jen naslouchat.
"Stydím se sama za sebe. Nikam nezapadnu. S nikým si nerozumím. Lidem kolem sebe nosím jenom smůlu. A nikdo mě nemá rád. Dnes jsem se v Praze setkala se svou kamarádkou Jitkou. Tedy spíš se stínem své kamarádky. Prožily jsme spolu krásné roky na střední škole a pak i na vysoké. Ve stejném měsíci jsme porodily své holčičky. Obě jsme rozvedené. Jednou jsme byly s dětmi na dětském hřišti a oslovil nás tam takový milý mladý muž. Dlouho si s námi zajímavě povídal a pak nás pozval na přednášku. Šly jsme tam především ze zvědavosti. A také to bylo příjemné vytržení z našeho jednotvárného života. Ta přednáška byla docela zajímavá, inspirovala člověka, aby nad sebou přemýšlel. Ale vadilo mi, že byla dost nábožensky zaměřená, a na to já nejsem. Ale Jitka tomu úplně propadla. Postupně na mě přestala mít čas. Když jsme se náhodou potkaly, stále mě zvala a přemlouvala, abych se těch akcí zúčastnila s ní. Ještě jednou jsem podlehla a šla jsem na jakýsi víkendový seminář. A tam mi všechno došlo. Nechápala jsem, co se jí může na tom tak líbit, podle mě to byla bezostyšná manipulace s lidmi. Musela jsem odtamtud utéct, a to skoro doslova. Nejdřív mě ani nechtěli pustit z toho objektu ven. Už tam mě napadlo, že jde o nějakou sektu. Doma jsem si to dohledala a potvrdila na internetu. Podle všech znaků to opravdu byla jihokorejská sekta Sinčchondži, která působila i v Praze. Zoufale jsem Jitce několik dní volala, abych ji varovala, ale nebrala mi telefon. Nakonec jsem jí všechny informace o té sektě poslala alespoň mailem. V mailu jsem ji prosila, ať od nich odejde, dokud je čas. Poslala jsem jí odkazy na příběhy lidí, kteří se s touto sektou zapletli. Nikdy mi neodpověděla. A nakonec si zrušila i tu e-mailovou adresu. Asi jsem měla být důraznější, ale řešila jsem v té době plno svých vlastních problémů. Teprve nedávno a úplnou náhodou jsem na ni získala kontakt do práce. Telefon mi vzala, asi netušila, že volám právě já. Podařilo se mi ji přemluvit, abychom se po dlouhé době sešly. Proto jsem jela do Prahy. Viděly jsme se slabou půlhodinku v jedné pražské kavárně. Vypadalo to, jako by přišel její unavený stín. Nejenže byla bledá a pohublá, ale byla ustrašená a stále jen opakovala, že se bojí, aby ji někdo neviděl. Skoro jsme si neměly co říct. Byl to někdo úplně jiný. Pořád o tom přemýšlím. Je mi jí líto. Ale nejsem schopná nic udělat, tak jen brečím."

I když se Lenka na chvíli odmlčela, Marta vytušila, že to asi není všechno. A Lenka si skutečně jen trochu oddechla, dopila čaj a pak pokračovala.
"Ani se svým životem nejsem schopná něco rozumného udělat. Když jsme se přestěhovali sem, byla jsem nadšená. S novým bydlením a novou prací jsem si automaticky představovala nový život. V nemocnici mi nabídli zajímavou a dokonce dobře finančně ohodnocenou práci. Těšila jsem se tam. Brzy mi došlo, co mi nikdo předtím neřekl. Nastoupila jsem místo jedné mladé doktorky, která nedávno zemřela. Asi byla hodně dobrá a taky oblíbená. Ale mě teď s ní každou chvíli někdo srovnává. Většinou sestry, ale i někteří doktoři, naposledy na ni pěl chválu dokonce jeden pacient. Většinou jedovatě utrousí něco ve stylu, že by to Marie určitě udělala lépe a jinak. Nejdřív jsem se snažilo to přejít. Doufala jsem, že uvidí mou snahu a přestane to. Pak jsem se párkrát odvážila zeptat, jak konkrétně by to Marie dělala. Ale nedostala jsem nikdy odpověď. A taky jsem zaslechla na sesterně, že mi říkají Pražanda. Vždycky, když tam přijdu, okamžitě utichne veškerý hovor. A taky dostávám všechnu práci, kterou nechce dělat někdo jiný. Teda já a ještě Jonas. To je takový mladý doktor z Ukrajiny. Už na oddělení pracuje tři roky a je na tom skoro stejně jako já. Jeho také kolektiv nepřijal, ale on si z toho nic nedělá. Občas se mě dokonce zastane. Nebo mi poradí, když se ho zeptám. Koncem roku na vánočním večírku jsme se trochu sblížili. Byl hrozně milý. Těšila jsem se, že se zase po vánocích uvidíme, ale nebyl v práci. Prý odjel na dovolenou domů na Ukrajinu, aby strávil konec roku s manželkou a dcerou. Prý to tak dělá to každý rok. Když se v polovině ledna vrátil, dělal, jako by se nic nestalo."

Po tomhle výlevu si Marta pomyslela, že kvůli tomu není třeba vůbec fňukat. Že své postavení v kolektivu si musí člověk vždycky vybojovat. Ale nahlas nic neřekla, protože byla přesvědčená, že si na to každý musí přijít sám. A Lenka kupodivu se svým svěřováním pokračovala.
"A co je asi nejhorší, že závidím tobě a tátovi. Že jste se našli, že si rozumíte, že vás život i ve vašem věku hrozně baví. Vždycky mě to přepadne, když jsi tady. Stačí se na vás jen podívat. A to táta dřív býval hrozný morous. Co ho pamatuju, tak ho bavila jen práce. A když ji ztratil, bylo mu úplně jedno, jak žije. Choval se jako automat. Ale s tebou se úplně proměnil. Zase má chuť do života a je plný energie. Jen na mě nemá zase čas. Ostatně jako po celý život..."

Tak tohle byla ta poslední kostička do skládačky. Teď to Marta konečně pochopila. To podivné napětí, které tu vždycky cítí. Teď už nemůže mlčet. Honem, co chytrého se dá na to říct? Lenka od ní určitě nějaké vyjádření čeká.
„Lenko, myslím, že jsi na dobré cestě. Co tě trápí, to sis vyjasnila. A co s tím uděláš, to je na tobě. Kdybys byla moje dcera, řekla bych ti, abys bojovala o všechno, na čem ti záleží. A nikomu při tom neubližovala. A co se týká tvého táty, toho mám moc ráda. Pokud to bude třeba, tak jsem taky jsem připravená o něj bojovat. A teď můžeme jít konečně spát, ne?“ usmála se na ni Marta odhodlaně. Rozpačitě si popřály dobrou noc a Lenka jí tiše poděkovala. Petr už samozřejmě spal, a tak k němu opatrně vklouzla pod přikrývku. Do rána je ještě pár hodin času, snad se alespoň trochu vyspí.

Petr byl ráno vzhůru první a napjatě čekal, až se Marta probudí. Konečně se trochu pohnula, ale jen se k němu přitulila. Zatím neotevřela oči. Políbil ji něžně na ucho. To ji konečně probralo. Viditelně nebyla stejně naladěná jako on.
„Včera večer jsem si myslela, že si s Lenkou promluvíš ty. Dost mě překvapilo, že jsi hned zmizel.“ řekla Marta s velkým otazníkem na konci.
„Vy ženské jste pro mě moc složité bytosti. Těžko odhadnu, co se ve vás děje. Ty si alespoň jasně řekneš, když něco chceš, ale Lenka to prostě neumí.“
„Ale umí, nakonec se rozmluvila a byla to docela dlouhá zpověď. Ale o čem to bylo, to je tak trochu naše tajemství. Pokud Lenka bude chtít, tak ti to jistě řekne sama. Já teď vstanu, zkopiruju si na flešku fotky, které jsme včera udělali, a doma si je budu editovat. A ty můžeš dnes udělat pár fotek Lence. Využiješ tak svůj nový ateliér, ona přijde na jiné myšlenky a pár hezkých fotek se jí bude určitě hodit. A třeba si najdete i vhodnou chvíli k rozhovoru.“

A jak byste si počínali vy, kdybyste se dostali do podobné situace?

Marta - zpověď

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více