Vánoce bez kapra

Naše štědrovečerní večeře se nemůže obejít bez kapra s bramborovým salátem. Je to tak odjakživa, tedy od mých prvních vánoc až do těch zatím posledních. Jen jeden rok, když mi bylo sedm, musel za tradiční rybu narychlo zaskočit vepřový řízek. To bylo tak.

Vánoce jsme v době mého dětství trávili každoročně na chalupě a u štědrovečerního stolu nás sedělo deset. Kromě mých nejbližších, tedy rodičů a bratra, ještě čtyřčlenná rodina maminčina bratra a babička s dědou.

Připadalo mi, že se svátky slaví vlastně jenom kvůli tomu kaprovi. Hlavně kolem něj se totiž všechno točilo. Už začátkem prosince se sešla rodinná rada a rozhodla, kdo ten rok šupináče (museli být dva) koupí. Ono to totiž nebylo vždy úplně tak jednoduché, tedy hlavně v naší rodině. Některé roky totiž bylo kaprů málo, takže se na ně stály hodně dlouhé fronty. Většinou se do nich dobrovolně stavěli tatínkové, vybavení placatkami s rumem, aby jim nebylo v mrazu zima. V naší rodině ale musela být splněna ještě jedna podmínka - kapr musel mít váhu mezi 3,20 - 3,60 kilogramy. Rozhodně nesměl mít pod tři kila ("To by byl samá kost," říkávala babička), ale ani čtyři kila ("Byl by moc tučný a maso by smrdělo bahnem"). A tak se i párkrát stalo, že když na tátu konečně u stánku s kapry přišla řada, kapřík té "pravé" váhy už nebyl, což znamenalo hledat jiný stánek s rybou těžkou opravdu tři a půl.

Další dramata se odehrávala ve chvíli, kdy došlo na kuchání ryb. "Vybral jsi určitě jikrnáče, že? Polévka bez jiker by nebyla tak dobrá," ptala se, možná lehce jízlivě, babička tatínka. "Hlavně, aby nepraskla žluč. Nesmí ti prasknout žluč, to by byl malér," zopakovala babička snad desetkát a na otci, který se jako jediný z rodiny dokázal podívat do vyjevených kapřích očí, takže měl kuchání na starost, bylo vidět, jak mu rudne obličej a jak svírá nůž v dlani stále silněji...

My děti jsme se na večeři nikdy netěšili. Nechutnal nám ani smažený kapr, ani salát. A hlavně jsme se nemohli dočkat na chvíli, až se začnou rozdávat dárky. Proto jsme vždy otravně žadonili, aby už konečně všichni dojedli. Zato dospěláci si večeři užívali. "Letos se tedy kapr povedl, vůbec nesmrdí rybinou, ani bahnem," pochvalovali si každoročně. "A dala jsi do salátu také jablka?" vyptávala se mámy pokaždé babička. "My jsme vždy dávali do salátu jablka," neopomněla dodat.

Toho roku, kdy jsem dovršil sedmi let, bylo obzvláště hodně sněhu. Pamatuji si, jak jsme s mými bratranci postavili velké iglú a také několik sněhových lucerniček po vzoru dětí z Bullerbynu. Možná i kvůli přívalům sněhu rodina nakoupila větší zásoby potravin (co kdyby...) a stalo se, že se nám před Štědrým dnem nevešel naporcovaný kapr do lednice. Někoho z dospěláků napadlo, že bychom mohli vložit velký hrnec s kapry do jedné ze sněhových chýší. "Přikryjte hrnec dvěma dekami, aby maso zůstalo v chladu, ale nezmrzlo," souhlasil dědeček. Mamince, tetě i babičce se nápad s přírodní lednicí také líbil, a tak ještě do druhého hrnce přidaly máslo, sýr a slaninu.

Když šel ráno táta pro dřevo do kůlny, aby zatopil v kamnech a mohly se uvařit brambory na salát, zhrozil se. Kolem naší sněhové lednice se válely cáry z dek, poklice od hrnců a rozcupované kousky papíru, do kterých byly zabaleny sýr a slanina. A všude kolem byly stopy krve a také stopy zvířecí, které vedly do lesa. Naši přírodní lednici v noci vykradly lišky. Evidentně si pochutnaly a vůbec neřešily, zda měli kapři tu správnou váhu.

Na štědrovečerní večeři byly ten rok vepřové řízky a pro nás kluky to vlastně byly chutné a dobrodružné vánoce.

Vánoce bez kapra

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více