Příběhy starých fotografií: Nevěřte pověrám

Motto: Vnuk se udiveně ptá dědy: „Jak to, že i po tolika letech manželství stále oslovuješ babičku miláčku nebo zlatíčko!?“ Dědeček odpoví: „To je jednoduché, už před pěti lety jsem zapomněl, jak se jmenuje.“

„Nečeká nás něco podobného?“ napadlo mě, když jsem se podívala na naší starou svatební fotografii z minulého století. Zní to šíleně. Minulé století. Trochu něco jako pravěk. Teď v květnu to bude čtyřicet let.

Vdávala jsem se v necelých pětadvaceti letech. Po tří měsíční známosti jsem byla požádána o ruku a za tři čtvrtě roku se konala svatba. Docela fofr, i když jsme nemuseli. Jenže jsme spolu chtěli žít a tehdy byla společnost docela puritánská. Brali jsme se na Staroměstské radnici a květen jsme vybrali záměrně, protože byl obřad zadarmo. Využili jsme totiž pověru, že manželství uzavřená v květnu se brzy rozpadnou. V jiných měsících stál obřad 500,- Kčs a ty jsme, jako čerstvě promovaní inženýři s tisícovkou měsíčně, neměli.

Z počátku byl náš vztah samé ňuňuťuťu, vrkůvrků – kočičko sem, čmeláčku tam, jako bychom svá skutečná jména neznali už tehdy. A k tomu jsme si psali dopisy. Každý den. Při odloučení jsme je posílali poštou a jinak si je nechávali doma na stole. Docela normální papírové dopisy. Ale nemyslete si, žádné krátké zprávičky. Regulérní ručně popsané A4. Bylo jich asi tři sta. Ještě je mám schované... Jsou jich neuvěřitelné tři šanony.

V současné době si píšeme už jen krátké a stručné esemesky. (Podotýkám, že mobily nearchivuju.) A ani žádná zvláštní oslovení nepoužíváme. Pokud je obloha bez mráčků, prostě jen Alí a Honzo. Zato, když spolu nesouhlasíme, či jsme dokonce nějak vytočení, tak u nás neplatí, jako v některých rodinách, že si nemůžeme přijít na jméno. Opak je pravdou.

Menší nelibost dávám najevo zvoláním: „Honzíku!“ Myšleno: „To se mi jen zdá!“ Například pokud jdeme konečně přivrtat polici, kterou jsem zakoupila už před půl rokem a muž překvapeně zjistí, že nemá vrták nebo hmoždinky, protože jsem ho požadavkem zaskočila.

Víc nemusím říkat, a přesto se obvykle dozvím: „Ty jsi zase dneska nepříjemná!“

Občas slyším manžela, jak si stěžuje dětem: „Babička je ňáká podrážděná.“

Naopak já zbystřím, když zaslechnu: „Alenko!“ Což znamená něco ve smyslu: „To nemyslíš vážně!“ Většinou, když zaparkuju nakřivo před domem a nesrovnám kola.

Použije-li můj muž na mou adresu oslovení Alenuško, je mi jasné, že se situace přiostřuje, protože jsem s největší pravděpodobností auto ještě navíc odřela.

Nedej bože ale, když jsem oslovena Alenunko, to už vím, že mám problém, neboť míra nespokojenosti s mou osobou přerostla únosnou mez, jelikož manžel nemůže po mém úklidu nebo po pravidelném přestěhování nábytku něco najít.

Raději na nic nečekám a rovnou na něj v sebeobraně vypálím nejtěžší kalibr: „Copak se děje Honzíčku!?“

Vidíte? Nevěřte pověrám. Láska hory přenáší, a pověry i Alzheimera překonává.