Vzpomínky na moji svatbu: Já se dnes odpoledne žením...

Bylo jí sotva šestnáct, když se potkali. Ano, potkali se na zelené louce, která spojovala okrajovou část města Poruby u Ostravy s tramvajovou zastávkou. Byl poslední den školního roku. 30. červen 1965.

Jako zázrakem se ocitli na stejné pěšince ve stejný čas. Ona se nesla ve svých bleděmodrých šatičkách pár kroků před ním. Když se ohlédla, zaznamenala kluka, který se jí na první pohled zalíbil. Tvářila se jakoby nic a ráda se nechala pronásledovat až k tramvajové zastávce. Tam už po sobě pokukovali a v tramvaji došlo k osudové konverzaci. Bylo domluveno. I po dvouměsíční prázdninové pauze se sešli.

A tak, po čtyřech letech "chození", jak to bylo v té době normální, zatoužili po skutečném společném životě pod jedním jménem. Oba studenti vysoké školy vzbuzovali ve svých rodičích svým rozhodnutím hlavně obavy. Vždyť po každé svatbě následovalo téměř okamžitě miminko. A oni byli ještě tak mladí a hlavně nedostudovaní.

Zvítězila mladická nedočkavost a připravovala se svatba. Představu "malé svatby" v kostýmku a v klobouku s širokou krempou vystřídalo velmi rychle kouzlo šatů vystavených na fotografii v obchodě s látkami. Pařížský model z valenciánské krajky. Od toho se vše odvinulo. Valenciánská krajka nahrazena československým brokátem a tylem. K tomu nezměrně šikovné ruce švadlenky. A dlouhé, neobvyklé šaty s vlečkou byly na světě. Zasloužily si hodně diváků. A tak se z "malé svatby" vyklubala velká oslava. Alespoň se nemuselo vybírat, kdo z příbuzenstva, z obou stran poměrně bohatého, bude zařazen mezi svatebčany. "Tetky" z porubské větve ženicha, spolu s tetami, strýci, bratranci a sestřenicemi ze strany nevěsty, vytvořili velmi rychle "armádu" padesáti účastníků této velkolepé události.

Byl vybrán neobvyklý páteční termín posledního dubnového víkendu. Nevěstu, kromě dojatého tatínka, vyprovázelo z domu jarní sluníčko a bráchové z obou stran si vedli jako skuteční reportéři světového formátu při pořizování fotografických a filmových záběrů z této slávy.

"Ano", vyřčené před úředníky ostravské Nové radnice (po jejímž prostorném schodišti se nevěsta vznášela jako princezna), bylo náležitě a dosti troufale zopakováno před pánem Bohem a jeho služebníky v chrámu Božského spasitele. Je to největší a také nejvyšší chrám v Ostravě a v roce 1969 bylo opravdu troufalé se v něm oficiálně ukazovat. Zvláště, když oba protagonisté byli vysokoškoláky pedagogického oboru a za pár let měli jít příkladem svou zcela jinou angažovaností. Nicméně, milý pán Bůh nad nimi držel ochrannou ruku, takže se nic o této záležitosti nedostalo ke sluchu nepovolaným.

Po obřadech následovalo hodování ve "velkém stylu" v hotelu Imperial s tradičním svatebním menu, ve kterém nesměla chybět svíčková a hovězí vývar a jahodové poháry a ... Prostě jedlo se, pilo a hodovalo. "Cylindr", který byl náležitou součástí ženichova svatebního ustrojení, putoval z hlavy na hlavu a všichni se výtečně bavili. Sálem zněla oblíbená muzikálová píseň popeláře Doulitla "Já se dnes odpoledne žením", jejíž nepostradatelnou rekvizitou byl právě zmiňovaný ženichův cylindr.

Bim, bam, zvon vyzvání... a tak byla zahájena dlouhá "posvatební" cesta životem dvou mladých lidiček plných lásky a ideálů. I když se někdy kroutila a ztrácela, nikdy z ní nesešli. A žili spolu šťastně až do smrti... (bohužel jednoho z nich, celých 41 let).

Vzpomínky na moji svatbu: Já se dnes odpoledne žením...

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více