FEJETON: Majáky stále svítí

Potkal jsem v parku pana Maxe a překvapilo mě, jakej je na svůj věk pořád čupr chlap. Musí mu být dost přes osmdesát, ale žádnej dědkovskej pupek, vlas sice bělostný jako sníh, leč stále hustý, oko jasné. Tělo vzpřímené jako lajna, prostě důstojný a ctihodný maják jak má být.

Pan Max je totiž opravdu maják. Je jedním z majáků mého mládí. Vysvětlím, co to znamená: Každý člověk v životě potká pár lidí, kteří nějak ovlivní jeho konání. Nejsou to klasické vzory, které by snad napodoboval v touze se jim vyrovnat, jsou to prostě jedinci, kteří právě tak jako správný maják svými signály – poeticky řečeno – upravují pouť jeho bárky. No a pan Max kdysi velmi významně ovlivňoval pouť našich bárek, plujících za lovením holek …

Nechme promluvit dávné vzpomínky. Bylo to tak: Já i spousta mých kamarádů jsme bezpečně věděli, že když se někomu z nás povede sbalit slečnu, na kterou bylo potřeba udělat dojem, je dobré okamžitě ji pozvat na dvoudecku nebo na kafíčko do útulné vinárny Baltic. Jednak tam bylo intimně přívětivé prostředí, ale hlavně tam pingloval náš přítel pan Max. Jemu stačilo jen bystře omrknout situaci a neprodleně zahájil skvělou hru zvanou „Svět chce být klamán a holky zejména“. Přistoupil ke stolu, aby zaznamenal objednávku, a například decentně pronesl: „Promiňte mi mou zvědavost, pane inženýre, ale doslechl jsem se, že vy budete zkoušet ten nový nadzvukový letoun. Jaký je váš názor na ten stroj, že jsem tak smělý?“ Anebo nasadil velmi procítěný výraz a dojatým hlasem řekl. „Víte, pane Jaroslave (Karle, Jiří, Honzo… atd.), rád bych vám tyto dvě deci věnoval na účet podniku. Včera tu byli vaši přátelé a vyprávěli mi, jak jste obětavě zachránil ty dvě tonoucí děti pod jezem.“

Rejstřík pana Maxe byl nepřeberný. Jednou větou z vás udělal nadějného výtvarníka („Tak jsem slyšel, že ta vaše výstava v Českých Budějovicích byla velice úspěšná.“), rallyového závodníka („Prý už letos budete jezdit na pneumatikách Pirelli?“), architekta („Gratuluji k tomu, že váš ateliér vyhrál tu soutěž na tu stavbu kulturního domu v Prešově!“), sportovce („Říká se, že o vás má zájem Sparta.“), spisovatele („Myslíte, že ta vaše knížka vyjde ještě před vánočními svátky?“), prostě cokoli.

Tahle hra s úžasným panem Maxem ve staré dobré vinárničce Baltic nás fakt bavila. Někdy byla efektivní a přítomná slečna jen kulila oči, jakýmže vynikajícím frajerem se to nechala sbalit, někdy ale taky dopadla těžkým fiaskem. Například když pan Max ze mě udělal plastického chirurga („Promiňte, pane asistente, bylo by možné zařídit, aby u vás na klinice upravili mé neteři nos?“). Netušili jsme totiž, že čerstvě sbalená slečna Kristýna je zdravotní sestrou. Takže po několika větách následující konverzace se naštvaně zvedla a se slovy: „Nesnažte se ze mě dělat blbou krávu, vy dva debilové,“ opustila intimně přívětivé prostředí vinárny Baltic. Jedna věc byla ale neměnná pro případy efektivní i neefektivní – panu Maxovi jsme vždy za onu jeho přidanou hodnotu ke standardním pinglovským službám dávali hodně tučný tuzér.

Takže teď stojím v parku proti panu Maxovi a musím přiznat, že jsem trochu dojatý. Skvělý maják pan Max. Navíc mě i po těch letech poznal: „Hele, vy jste jeden z tý partičky, co ke mně do Balticu chodila oblbovat holky, že jo, představte si, že už neexistuje, udělali z něj takovou tu pitomou vietnamskou prodejnu serepetiček.“ Sedáme na lavičku a já cítím povinnost poděkovat mu zpětně za účinnou pomoc při spoustě krásných událostí. Přerušuje mě mávnutím ruky: „Jojo, byli jsme děsný blbci, lhali jsme tenkrát těm ženskejm jako když tiskne.“

Chvilku mlčíme, pak najednou říká: „Hele, mám nápad, jak mi to vrátíte, Já tady mám za deset minut spicha s jednou babou, kterou momentálně balím. Nakecal jsem jí, že jsem se celej život živil jako přední evropskej sommelier a degustátor vín. Takže vy jako půjdete kolem, jako mě poznáte a na něco se zeptáte. Třeba jakej je nejlepší ročník pozdního sběru ryzlinku Bamberger. Baba musí sednout na zadek, jakej jsem to těžkej machr.“

Výborně, udělám to rád! Je přece fajn být jednomu ze svých životních majáku taky alespoň na chvíli malým majáčkem!

Tomáš Polák