Křehké dámy o berlích

Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu chvíli bylo pouze mým zbožným přáním. Ve skutečnosti jsem uklouzla po vlhké dlažbě a jela jsem k zemi jako namydlený blesk. V mé malé dušičce i v těle se jako by život zpomalil.

Ale v tom, co se dělo okolo, nešlo jinak, než počítat s pádem. Tělo se nedalo zadržet a ovládat. Pokud se dostavily nějaké emoce, byly příznakem mého překvapení. Padala jsem střemhlav přes levou nohu a ruku jsem měla už vpáčenou pod levým bokem. Tudíž jsem se mohla v duchu pouze modlit za svou hlavu. Protože snažit se ji v pádu udržet nad zemí bylo skutečně nemyslitelné.

Vnímala jsem tupé žuchnutí tvrdé lebky na dlaždice a jak se s nevídanou pružností zase odráží zpět od protiskluzové dlažby. Napadlo mě, že takovou ránu mohla zvládnout pouze zázrakem. “Nebo už je čas jít za duhou?” ptala jsem se v duchu sama sebe a necítila jsem při tom žádný smutek ani paniku. Jen jsem se snažila dobrat pravdy a směru. Jako pokaždé, když se můj život přiblížil k průšvihu na dosah. Ale neobjevil se převozník ani duchovní průvodce, který by mi dal jasnou odpověď.

Levý bok a hlava mě začala pekelně bolet, což znamenalo, že jsem stále živá. Z levého roztrženého obočí mi stékal pramínek krve do tváře a dle slov již okolostojících lidí se mi začal zbarvovat monokl a vyrůstala obrovská boule. “Chcete napít?” zajímalo prvního vtěleného anděla do člověka, který se najednou objevil u mě. “Nevím, jestli můžu. Když jsem dostala takovou šlupku do hlavy,” zdráhala jsem se. “Právě, že musíte pít,” přesvědčoval mě. “Chcete zvednout?” dotazovali se další andělé a nabízeli mi své okřídlené perutě. “Nene,” odmítla jsem. “Zkusím to sama.” A jako malé robě jsem se opřela na zemi o dlaně a kolena. “Nejde to. Nezvednu se na levou nohu,“ konstatovala jsem a bezradně jsem se rozhlížela okolo sebe.

Pády i úrazy k životu neodmyslitelně patří. To jen naše ega nás motivují stát se neporazitelnými hrdiny v očích celého světa. O to víc nás potom události, které jsme se naučili označovat jako prohry víc bolí.

V České republice se ročně přihodí dvanáct tisíc zlomenin krčku. Když už jsem ležela doma v klidu v posteli, hledala jsem další a další informace o zranění, které potkalo i mě. Osmdesát procent pacientů se zlomeninou krčku jsou ženy. Krčky se lámou především z úbytku vápníku. Proto se osteoporóze přezdívá tichý zabiják.

“Vypadáš tak bezbranně s těmi berlemi,” prohodil můj kamarád, když jsem se po třech týdnech začala batolit po bytě. Pousmála jsem se. Už mi bylo dobře. Svoji ztracenou sebedůvěru jsem znovu zpět získávala den po dni. S každou přetrpěnou nocí. Kdy jsem musela volit, zda si vzít lék na bolest a sladce spát pár hodin v kuse. Ale riskovat, že tělo léky zcela uvolní. A potom s gumovýma nohama o berlích podnikat cestu na záchod a strachovat se, že spadnu. Nebo lék nevzít a celou noc v jediné možné poloze na zádech fňukat při každém nepatrném pohybu. To tehdy, jsem se cítila bezbranná. Vykolejená a závislá na pomoci druhých.

“Musíš si říct, co potřebuješ!” zlobila se na mě dcera, protože jsem se zdráhala říct o pomoc a trucovala. “Nežijeme v době kamenné!” pokračovala s výčitkami a já jsem nevěděla, jak to myslí. Jsem snad tvrdá žena s křehkými kostmi?

Člověk ve stáří má pocit zrady. Jeho vlastní tělo mu vypovídá službu a pomalu ho opouští. Některé náhradní díly lze dočasně vyměnit a opravit. Ale nejtěžší je uznat tělu jeho moudrost. Spolehnout se na to, že přesně ví, jak se cítíme tam uvnitř. Jen silou vůle a láskou k životu ho můžeme zase uzdravit. Ale nemůžeme ho zastavit. V růstu, v uzdravováni ani v odcházení.

Jak velkými a hlubokými proměnami jsme si během života prošli si uvědomujeme právě v dobách úrazu nebo jiných těžkých událostí. V momentech, kdy se ošetřujeme tím, že dáváme péči a pozornost sami sobě. A tehdy, kdy můžeme přijímat zájem o nás od druhých lidí. Protože co jiného je život, než neustálá zázračná proměna?

Křehké dámy o berlích

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více