Návrat z bramborové brigády po závěrečném večírku aneb Hříchy mládí
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito. Tuto noc Ruda opět skoro nespal, Jan podle jeho naprosté ztrhanosti předpokládal, že to s Janou nedopadlo.
„Nic neříkej, Rudlo, já to shrnu. Vypadáš jak koktejl umixovaný ze všech tragických postav Shakespeara. Jsi otrávený jak Romeo, Julie se může jít taky klidně bodnout, hrdlo máš sevřenější než Desdemona, ale Hamletovi je to jedno, ten si tu pořád dokola řeší jen bytovou otázkou, byt či nebyt.“ Ruda to ocenil, i když se nezasmál.
„Jak to, člověče, děláš? Musíš mě tohle žonglování s myšlenkami a slovy naučit.“
„Žádná kouzla, když nemám co dělat, vymýšlím si takové kejkle pro chvíle, kdy se budou hodit.“
„Aha, a mimochodem, jsem jen nevyspalý, byla to nejkrásnější noc mého životááá.“ Konec už Ruda řval.
„Fajn, a kde je Drahoš?“
„Nevím, když jsem ho viděl naposled, dával umělé dýchání Lence.“
Pátek, osm nula nula:
Dan si prohlížel svoje zlaté ručičky, koho to jen v noci tak šíleně líbal, voněla po tik taku a skořici. Zvedl se mu žaludek. Julie myslela na Adama, musí mu všechno vynahradit, už se nemůže dočkat, složila si košilku s broučky a rozklepala se jí brada, to nic, Adam přece čeká. Jana zapila třetí kinedryl a zasténala, že tu cestu nepřežije. Val měla v hlavě termitiště a v žaludku sulc, kam jen dala tu igelitovou tašku, snad nebude sama? Lea ještě spí. Konečně dorazily rozvaliny Drahoše. Z tranzistoráku někdo vyzýval lidi, aby byli bdělí, socialisticky pracovali a socialisticky žili. Drahoš polohlasně dodal a socialisticky se posrali. Ale ty v rádiu to neodradilo a pokračovali, že si prý nenecháme imperialistickými přisluhovači rozvracet lidově demokratické zřízení. Bachařským hlasem pak ještě vyplivli, že zavřeli dalšího z Charty 77. Kde jen sehnat nějaký její opis, po fakultě asi kolovat nebude.
„Ty Rudo, nevíš, kde by se dala sehnat?“
„Nevím, taky bych si početl.“
„Co v ní může být proboha tak hrozného?“ A Ruda lakonicky odpoví: „jenom pravda, ta jim vadí nejvíc.“
Osm dvacet jedna:
Přijely autobusy a studenti nastupují.
Osm dvacet dva:
Lea otevřela oči a vydechla, jsem o den a noc blíže smrti. Sto lidí na ni čeká v dusnu a smradu. Polovina v ruce žužlá igelitky a proklíná Drahoše, cos tam do toho namíchal, DDT? Věděli, že je čeká pomalá a bolestivá smrt. Kde je ta koza Lea?
Osm třicet sedm:
Tři muzeální autobusy vyjely z brány borců JZD Rudá záře - Končiny. Slepice hledaly na hnoji snídani a sokol se ve výšce olizoval. Řidič byl na mrtvici, když viděl ty nebožtíky. Ne, že se mi tu zblijete, a aby dodal vážnost svým slovům, majestátně dodal, kurva! Pak poslal pytlíky, co mu zbyly odposledka, už to znal. Většina lidí s kocovinou se plně soustředila na udržení žaludku v klidu, to byl ovšem nadlidský úkol, a tak už se soustředili jenom na uhlídání kritického bodu vzlínání v hrtanu, kam každou chvíli dorazila vzedmutá přívalová vlna, která byla s přibývajícími zatáčkami stále vyšší. Lidi začali řvát hrůzou a řidič zpomalil, ale to už bylo pro většinu pozdě. Mumlání mantry, jen ne můj soused, jen ne můj soused, mělo jen nepatrný účinek, protože na konci dlouhého sjezdu byl železniční přejezd, před kterým musel autobus prudce přibrzdit, a nestabilní masy se daly do pohybu. Vítěz bojovky, kdo bude první, nebyl znám, šlo spíše o kolektivní sport. Jakmile první spustil padací most, následovala řetězová reakce rychlejší než štěpení atomu. Geometrickou řadou přibývalo zavytí a následných předklonů, připravené kapesníky to ovšem nemohly kapacitně zvládnout, takže na podlahu. A atomový mrak mrtvolných výparů rychle putoval k řidiči, který začal kurvovat, až se mu mlžilo sklo. Dále pak následovala katastrofa biblických parametrů. Platilo železné pravidlo, jestli to udělá soused, není ti pomoci. Péťa se na Jana podíval víc než zoufale, já sem dobrý, Péťo, neboj! Ale v následující vteřině, kdy Petr strčil hlavu do zauzlovaného rukávu teplákové bundy, Janovi došlo, že se Petr nebojí jeho, ale o něj. Do prdele, zasyčel a všechno se v něm vydalo ze základního tábora k vrcholu. Rozhodovaly milimetry. Prudce vstal a rozhlédl se, ve voze to vypadalo jak písty motoru. Zavytí, dolů, zážeh, nahoru, a ještě jednou a pravidelně, každý jinak a neulívat se tam vzadu, nejlépe písty šlapaly v zatáčkách, jen při brždění se v poloze dole trochu zasekly. A dáme si to ještě jednou zavytí, dolů, zážeh, nahoru ááá… Jan si uvědomil, že se asi poprvé a naposled ocitl v oku hurikánu. Julie na něj křičela očima, proboha udělej něco, a tak se ta síla přece jen hodila. Kluci už se pokoušeli dřív, ale se zatavenými okénky nikdo nepohnul. Ani Janovi to levačkou nešlo, ale pak se obrátil na druhou stranu, pravou zabral, až se celý třásl, a…povolilo. A pak ještě jedno, na víc už neměl. Frekvence čtyřtaktu se znatelně zpomalila, až skoro ustala. Raději omrzliny než chemické zbraně. Julie seděla nehybně jak vytesaná z bílého mramoru. Jan zašel k řidiči požádat, jestli by u pumpy nezastavil. Ten na něj vychrlil anatomický atlas míst, která mu může políbit, ale nakonec na dálnici zaparkoval, raději hodně daleko od ostatních aut. Holky a kluci se plížili k toaletám a neodvažovali se na sebe podívat. Pozůstalí měli na tvářích fleky jak po epidemii skvrnitého tyfu. Materiální škody nebyly velké, ale i ty morální se nakonec ukázaly jako nepodstatné, no a co, tak jsme se kolosálně opili. A bylo to. Nikdy se o tom nebude mluvit, tabu navždy, nikdy se to nestalo.
A jen na zdi v koupelně ubytovny po někom zůstalo:
Už brzy poletí husy na jih…
být malý Nils a sedět tak na nich.
Pošlete odkaz na tento článek
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku francouzského spisovatele Marcela Prousta. Následující jeho otázku jsem si už kdysi…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem vstoupila koncem studia na gymnáziu. Otázka, co dál, byla nabíledni. Nebyla…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí malého městečka drogerii. Otec chodil vypomáhat zemědělcům, matka byla v…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit, že nic neumí, a že jsou v háji. Matka chodila po špičkách a nosila kafe a…
Už od mládí jsem byla samotářská, neměla jsem ráda nic divokého, ale přesto jsem si užívala života jako každý normální mladý člověk. Hříchy…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří, blázniví, ztřeštění a plni ideálů. Rok a půl společných výletů, návštěv výstav…
Je to hmatová, čichová, zraková a sluchová vzpomínka z mého dětství. Červivé houby, lodní kufr, mrtví Rudoarmějci a zvony.
Stalo se to jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou mini nebylo hitem. Ženy, které chtěly jít s módou, začaly nosit prodloužené sukně ve…
Nelahozeveská náves nebyla jen obyčejnou venkovskou návsí. Bylo to frekventované, společenské centrum vesnice, se dvěma lavičkami pod…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych byla objektivní. Možná jsou mezi námi tací, co ho nikdy nevlastnili a ani nevyrobili,…
Asi všichni pamatujeme, že první květen se v bývalém Československu neobešel bez masových průvodů. Dnes si ho jen jako Svátek práce…
Leží pŕede mnou velká černobílá fotografie, která vznikla před více než sto lety. Je to nejstarší a také největší snímek z mého papírového…
Táta se do naší mámy bezhlavě zamiloval ve svých necelých 48 letech. Hnědooká blondýna mu obrátila staromládenecký život naruby. To se…
Znáte ten pocit, kdy máte velkou chuť vypnout, oprostit se od každodenních starostí a pohladit se po duši? Já v takovouto chvíli pootočím…
Dívám se na fotografii prababičky a pradědečka z matčiny strany. Prababička Marie se narodila roku 1876 a pradědeček Jan roku 1873.…
Co byste si přáli, aby po vás jednou na světě, až už tu nebudete, zůstalo? Lidem, kteří vám byli nejbližší? Popřípadě dalším generacím,…
Letos v červnu to je právě padesát let, kdy jsme v roce 1974 opustily naší Střední průmyslovou školu oděvní a rozlétly se do všech koutů…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a mládí, ten skvělý a jistoty zaručující socialismus pod vedením rodné matky…
Koronavirová pohroma nebyla první ani poslední. Co je lidstvo lidstvem, každou chvíli se něco nachomejtne; tu mor, tu chřipka, tu virus. To…
Ostravské Lauby prošly obnovou, dnes je to zcela nový objekt. Z těch původních něco pamatuji i já. Teď po rekonstrukci se mi vybavují…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole, stát v potoce po kolena ve vodě, stavět hráz z kamení a větví, jen aby byla…
Jako dítě jsem prázdniny trávila nejraději s babičkou a dědečkem v malé vesničce u Příbrami. O těch jsem už ale napsala článek Prázdniny na…
Kolem mé starší sestry se motala příliš velká spousta kluků. Tedy tak to aspoň mně, třináctileté mladší sestře, kolem níž se nemotal kluk…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na kterou jsem nebyla připravena. Sestra Míša odjela do Anglie, začaly…
Ano, vzpomínám, je to pro mě velmi těžké, ale i mě to přivádí do krásných mladých let. Už jsem se na portále zmiňovala o cestě, která nám…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne. Modrá obloha bez mráčku předpovídala krásný letní den. Ještě chvíli ležet se…
Za okny motoráčku se míhá barevný pás lesů a hájů. Nedočkavě vystupujeme na malém venkovském nádraží, kde nás očekává babička s dědečkem. V…
Pokud jsme bydleli v domku se zahradou, nechyběl pes u boudy a kocour v domě. Málo si už pamatuji na drobného, černého, ale velmi…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před odchodem do práce nestihl, mohly jsme se sestrou a maminkou spolehlivě…
U dědy Antonína a babičky Marie jsem trávila všechny letní prázdniny. A věřte, či nevěřte, i tenkrát bývala pořádná horka. Na to byli ovšem…
Touhou. Vzpomínkami. Dětstvím. První láskou. Lesními jahodami. A taky první tajně vykouřenou cigaretou.
V době před více než padesáti lety probíhaly moje letní prázdniny většinou velmi podobně, a tak se mi časem spojily do jedné velké a krásné…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy Kníničské přehradě. Kozí Horka byla ke koupání a rekreaci u vody přímo ideální,…
Prázdniny, jak moc jsme se na ně vždy těšili. V posledním červnovém týdnu ztratila škola svůj přísný řád. Přestala strašit zkoušením a…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem nastoupila na noční službu v nemocnici na interním oddělení. Byl klid, pacienti…
Ne, ne, nechci psát o dramatických událostech léta 68. Ráda bych pouze doplnila kaleidoskop doby o střípky, které uvízly v paměti jedné…
Může být náš svět dospělých, také plný kouzel a fantazie stejně, jako jsou jimi dětská srdce naplněná až k prasknutí? Možná, že ano. Určitě…
Svým tempem plynula sedmdesátá léta 20. století. V té době jsme spolužačky, i já, již dávno odrostly školním lavicím. Myšlenky na „Dva roky…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna 1968. I já se zahloubávám do vzpomínek z této doby a následující normalizace. To…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená. Bylo nás pět, a měly jsme za sebou první rok v pracovním procesu po…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první dovolená. Dva týdny.
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z kraje padesátých let. Byl to ten rok, jak v rádiu hlásili, že k nám začaly…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář Mládeže. Aby byla skutečně pro mladé, měli stanoven limit do 30 let věku.…
Konečně prázdniny! Má občanku a v září půjde do tanečních! Hurá! Naplněna očekáváním čehosi úžasného s nerozlučnou kámoškou Janou hodiny…
Psal se rok 1968, byly jsme se sestrou v té době u Aninky na chalupě, blížil se konec prázdnin. Všechno se seběhlo toho rána tak rychle,…
Když jedna etapa skončí, další začíná. Každý se občas sem tam ohlédne a přemýšlí, co mohl udělat jinak, proč tomu či onomu řekl to, čeho…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v malebném údolí - to jsou Repechy u Protivanova. A já se s ní seznámila už v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí, snad bájným Ikarem počínaje, až teprve bratři Mongolfierové zabodovali…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky Repechy, a to v roce 1959.
Přemýšlím, jestli tato úvaha nevyznívá příliš bilančně. Doufám ale, že ne. Snad jen trochu. Už jsem v některých předcházejících glosách…
Zima se blíží, vybavují se vzpomínky na teplé moře a prosluněné pláže. Taková hodně dlouhá pláž byla od hotelu oddělena cestou. O 5 km dále…
Jíst se musí, to dá rozum. Bez jídla bychom to nedali, a to by byla škoda. Jde jen o to, co jíme, kde jíme a jak jíme.
Když jsem se ve středu 20. listopadu podívala u nás v Boskovicích v podvečer z okna, tak jsem ke svému milému překvapení uviděla padat…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do školy. Moje sedmiletá hlava očekávala přísun nějakého sečného předmětu a…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější chapi se v čekárně u zubaře stávají vyděšenými osobami a přemýšlejí, jestli by si…
Je hrozně smutné, když už není nikdo, kdo by vám mohl vyprávět o tom, co vás zajímá, když už se prostě nemáte koho zeptat na podrobnosti…
Byla to další cesta na sever, také spartanská, ale se skupinou a autobusem. Stany, karimatky a spacáky, přespávání v přírodě na divoko.…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1801
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %
-
Kvíz i60 - 10. týden
Dne 1. března 1955 byla vyhlášena nejstarší chráněná krajinná oblast v České republice – CHKO Český…
- Foto dne
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1801
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %