Můj hřích mládí

Už od mládí jsem byla samotářská, neměla jsem ráda nic divokého, ale přesto jsem si užívala života jako každý normální mladý člověk. Hříchy mládí se mne nějak moc netýkaly, náboženské hříchy už vůbec ne. Ale přece jen si něco vybavím, každý máme nějaké „něco“.

Výuka dějepisu v době mého mládí preferovala především revoluční hnutí a revoluce jako takové. Hrdiny byli husité, pak anglická revoluce a poprava krále Karla, vzorem byla také Velká francouzská revoluce – tam už s popravou krále i královny, no a samozřejmě vzor všech vzorů – VŘSR, tedy Velká říjnová socialistická revoluce. O té jsme se učili opravdu podrobně a hrdinství tehdejších ruských revolucionářů v čele s neopakovatelným a nedostižným Leninem mne pomalu ale jistě začalo unavovat a štvát.

Na základní škole jsem to jen se stále větším znechucením poslouchala – byly by mne zajímaly v dějepise jiné věci, ale o těch jsme se neučili nebo jen pomálu.

Na střední škole jsem zjistila, že můj oblíbený předmět dějepis máme jen omezenou dobu – a hned v první hodině jsme se od soudruha profesora dozvěděli, že vzhledem k nízkému počtu hodin se budeme v dějepise věnovat především revolucím.

Ach bože, zase. A tak jsme od husitů během pár hodin postoupili k té dokonalé VŘSR a omílali ji ze všech stran – až mne jednou napadlo. A co car? Co se stalo s carem? Tohle nám jaksi nikdo neřekl, což jsem považovala za nedostatek nebo přehlédnutí – a nenapadlo mne nic lepšího, než se přihlásit a zeptat: Soudruhu profesore, co se stalo s carem?

Soudruh profesor mi neodpověděl, jen cosi zamumlal, naštěstí zazvonilo a já během přestávky přestala na cara myslet.

Ovšem brzy jsem byla vyzvána dostavit se do ředitelny a tam čekali dva pánové, soudruh ředitel odešel – a začal výslech, během kterého se neustále opakovala stejná otázka: Kdo ti to poradil?

Nejdřív jsem ani nechápala, co. Pak mi došlo, že mají na mysli mou starost o cara. No nikdo mi to neporadil, prostě mne to zajímalo. Nevěřili, byli nepříjemní, hrozili vyhazovem ze školy – byla jsem v prvním ročníku a vyděšená k smrti. Nic ze mne nedostali, ono ani nebylo co – a pak ještě ke mně přísně promluvil soudruh ředitel, že jako mám myslet na svou budoucnost a jaké by mohlo mít mé chování důsledky atp.

Když jsem pak naprosto zděšená vylíčila tuto nepříjemnou příhodu doma, můj táta, nevzdělaný, ale bystrý horník, mi řekl: Jak jsi chytrá, tak jsi blbá. Jak se můžeš takhle ptát?

Málem jsem brečela. A co se teda stalo s tím carem? Co já vím, na to táta. Jak znám komunisty, tak ho zabili.

Mnoho času jsem pak věnovala úsilí zjistit, co se s tím carem vlastně stalo. A až za hodně dlouho jsem se dozvěděla pravdu – soudruzi komunisté skutečně dovedli revoluci k dokonalosti a pro jistotu povraždili cara i s rodinou.

Ale tohle nebyl hřích mládí, spíš hloupost mládí.

Hřích následoval.

Hrozilo mi vskutku vyloučení ze školy a zachránil mne jen můj výborný prospěch a také reprezentace školy v literárních a jazykových soutěžích.

A tak jednoho dne přišla soudružka učitelka, která nás měla na češtinu, a řekla – Renato, zúčastníš se literární soutěže k výročí Vítězného února. – A když viděla můj ne příliš nadšený výraz, dodala: Víš, že to máš ve škole nahnuté. Tak musíš. Něco napiš.

A já tedy napsala báseň Soudruh Gottwald. Povedla se mi. Bohužel. Ve své kategorii jsem tehdy vyhrála. A báseň vyšla dokonce v našem školním časopise. A také ji otiskli v gymnaziálním časopise na gymnáziu, kde studoval můj bratr. Zhrozil se. Já ostatně též.

A pak se konalo veřejné shromáždění k výročí Února na náměstí. Byli jsme tam povinně všichni studenti středních škol z celého města, také tam byli soudruzi profesoři a soudruzi milicionáři a vůbec soudruzi.

A na tribunu vystoupila mladá recitátorka ověnčená několika cenami za recitaci – a velice procítěně recitovala tu mou báseň. A uvedla i jméno autorky.

Bylo mi na omdlení, a to jsem ještě o Gottwaldovi nevěděla to, co dnes.

Text té básně mám dodnes doma.

Připomíná mi můj hřích mládí.