Ztracený a nalezený osud

Píše se rok 1970 a já začínám chodit do první třídy. Vykulená, malinká, vlastně úplně nejmenší ve třídě a navíc krátkovlasá „na kluka“! Maminka s tatínkem mi nikdy nevysvětlili, proč jsem nemohla mít dlouhé vlasy jako moje ségra. To asi proto, že jsem byla taková dračice, skoro jako kluk.

Jak já mé starší sestřičce vždycky záviděla její dlouhé blond vlasy! A možná díky nim (teda asi nejen díky nim) si po letech dokonce zahrála Šípkovou Růženku ve filmu „Jak se budí princezny“. Ale to je jiná kapitola a nepřísluší mi chlubit se tím, jak mám slavnou ségru — i když jsem to tímto právě udělala…

A tak tedy JÁ, v první „Á“, nejmenší a mírně zakomplexovaná kvůli vzrůstu i krátkým vlasům, jsem si všimla taky vzrůstem menšího, leč MODROOKÉHO kluka z první BÉ“. Netuším proč, ale modré oči ve mně od malinka vyvolávaly mírné závratě, prostě se mi na klucích, teď už na mužích, moc líbí. Dost možná je to závist, protože já mám oči kaštanově hnědé. Anebo fakt, že modré oči měl můj milovaný tatínek.

On si teda ten „malý modrooký“ kluk začal všímal i mě, chtěl mi nosit školní brašničku a občas mě doprovázet, když jsem dovolila, až k našemu domu. To jsme ale šli asi dva metry od sebe, každý na jedné straně stejného chodníku - přece nejsem žádná koketa! A co kdyby mě viděli naši, napovídal můj 6-ti letý mozeček. Později, když jsme se naučili i psát, mi posílal dopísky. Krásné, zamilované.

JENŽE - k nám, do „áčka“ chodil ještě jinej Modrookej a ten měl bohatší rodiče, takže asi ve třetí třídě začal nosit i MODRÉ DŽÍNY! A to bylo v tehdejší době prostě NĚCO! Takže smůla pro tohodle kluka z chudší rodiny, prostě jsem jeho dvoření pak už spíš přehlížela. A dost možná to bylo i proto, že byl prostě z „béčka“ a skoro stejně velkej jako já! A taky se hodně pral s klukama! Takovej malej rošťák to byl, i když, nebudu lhát, i to mi imponovalo. No, byla jsem prostě tehdy trochu rozpolcená.

Čas plynul dál. S modrookým „áčákem“ jsem asi v sedmé třídě i chvilku chodila, padla i moje první pusa a pak nás všechny cesty rozdělily.

Roky plynuly, já jsem se vdala (paradoxně za hnědookého), měla dvě holky a manželství po 16-ti letech ztrácelo lesk. Nebylo mi v něm moc dobře. Jednou večer mi zavolala spolužačka z tehdejšího „béčka“, abych přišla na oslavu jejích pětatřicátin, že si tam zazpíváme. Zpívaly jsme totiž kdysi ve škole v pěveckém triu, a ve sboru, který navíc vedla moje maminka, která na stejné škole učila a kamarádka pozvala i ji. Když jsme se tedy sešly, abychom si před dnem „D“ nějaké písničky nacvičily, otevřely se dveře a vešel…

MODROOKÝ, NÁDHERNÝ, DLOUHOVLASÝ ON. Můj spolužák z „béčka“, kterého jsem tak krutě přehlížela na prvním stupni.

Spolužačka ho totiž pozvala taky, chtěla, aby jí zazpíval. Už jako malý měl úžasný hlas a vždycky zpíval sólo…

Podlomily se mi nohy, udělalo se mi tak nějak divno a zažila jsem něco, o čem jsem do té doby jen četla - „blesk z čistého nebe“. Projel mnou od hlavy až k patě! Navíc, tenhle nádhernej, jedinečnej chlap, když mě uviděl, začal všem přítomným, včetně mojí maminky, vyprávět, jak moc mě miloval už od první třídy. A že kvůli mně nejedl, nespal… Byla jsem červená až za ušima. Od té chvíle jsem se na zkoušce při zpěvu koukala už jen a jen do země. Věděla jsem, že jsem ztracená, že to, co jsem tehdy jako malá školačka odmítala, ten osud, který nám byl nabízen, povstalo po letech znovu jako Fénix z popela!

Mezi dnem nácviku a oslavou jsem byla úplně nemožná. Tentokrát jsem JÁ nemohla jíst, ani spát. Zjišťovala jsem si od kamarádky podrobnosti, jak žije, co dělá. Zjistila jsem, že je ženatý a má taky dvě děti. "To je KONEC, tohle nemůže být osud, to je špatně", říkala jsem si…

Na oslavu jsem vlastně vůbec jít nechtěla.Nechtěla jsem se trápit pohledem na někoho, kdo způsobuje v mém srdci takovou bolest a radost zároveň. Po tolika letech zase pocit obrovského štěstí a ...lásky?! A zároveň tak velkého strachu. A ani jsem vlastně nevěděla, jestli ke mně něco teď cítí i on, nebo chtěl jen pobavit společnost vzpomínkami.

Nastal den „D“. Vzdorovala jsem sama sobě, trhala jsem se vejpůl, hrozně jsem ho chtěla vidět, ale moc jsem se setkání bála. Pak se mě maminka spontánně zeptala, kde se sejdeme, abychom šly na oslavu spolu a já nemohla říct, že nikam nejdu. Nechtěla jsem zklamat ji ani kamarádku. Nemohla jsem přiznat, že bych nešla kvůli NĚMU. Nikdo netušil, co prožívám.

Přišly jsme na oslavu a ON nikde. Prý uvízl někde v koloně cestou z Vídně, říkal někdo. Zavalil mě zvláštní, hluboký smutek.

Z oslavy jsem musela po nějaké chvíli odejít vyprovodit dceru na lyžák. Když autobus odjel, už jsem se nechtěla vracet. "Nemá to být", říkala jsem si. "Tím to ukončuji", rozum zavelel, ale bylo mi strašně smutno. Jenže telefonát mě vytrhl z přemýšlení "Kde jsi? Čekáme na Tebe, budeme přece zpívat!" volala veselá maminka. No jo, uvědomila jsem si. Nacvičovaly jsme to přece kvůli oslavenkyni. Tak jsem se nerozmýšlela a jela zpátky. Ne kvůli němu — kvůli mamince a kamarádce.

Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se. Vzadu u dlouhého stolu seděl můj krasavec, rozhazoval rukama a bavil společnost. Podíval se směrem ke mně, krásně se usmál, mrknul... a moje kolena opět povolila. Dělala jsem, jako že nic a usmála se zpátky. Po chvíli jsme odzpívali krásné písničky, všichni byli veselí a Modrooký si pak přisednul ke mně. Omlouval se, že přijel tak pozdě a k mému úžasu mi říkal, jak na mě od zkoušky pořád myslí. Jak jel rychle, jen aby to stihl. Kvůli mně. Nechápala jsem, ale byla jsem neskutečně šťastná!

Večer byl prostě nádhernej. Maminku jsem pak poslala z oslavy napřed, i když dobře vím, že jí neunikly naše vzájemné pohledy, které daly tušit, že se v našich srdcích cosi odehrává.

Osud pracoval pro nás. A za pár dní tomu bude už 25 let, co jsme s Modrookým spolu. Vzali jsme se, máme krásný domeček u řeky, dohromady šest vnoučat a v srdci nejen ztracenou a nalezenou Lásku, ale i Vděčnost, Úctu, Porozumění a Důvěru.

Osud prostě nejde oklamat, on si nás zase našel a vrátil věci tak, jak mají být.

(A ty psaníčka od mého MODROOKÉHO mám schovaný).