Život je kolotoč: Kino

Slyšela jsme kdysi hezký vtip. „V okamžiku smrti se Vám promítne celý život jako film. Pak příjde Mirka Spáčilová a dá vám 36 %.“ Vždycky jsme přemýšlela, kolik bych od filmové kritičky dostala procent já, za svůj život plný zvratů, dramatických události…

Dnes už přemýšlím spíš o tom, jak udělat každý den hezčí sobě i okolí. Abych nebyla svým penzijním, načuřeným obličejem na obtíž. Snažím se usmívat a každé ráno to poctivě ladím.

13. 2. 2026

No kde vězí, koza jedna nedochvilná. Popocházím, přešlapuji z nohy na nohu před kavárnou, je mi chladno.

„Jsem tam do patnácti minut,“ hlásí se kamarádka přes SMS. „OK, počkám vevnitř,“ odepísuji a jdu se schovat do tepla. Malá, útulná kavárnička v centru je hlučná díky asi šesti dámám v mém věku. Nelze neposlouchat.

„Holky, Růža nepříjde. Telefonovala jsem s ní, řezali jí prs…“

Dámy ztichnou. Vzduch se zahustí hrozbou nehezké choroby. Do kavárny vstupuje další dáma.

„Růžo, kde se tu bereš?“

„Nerozumím otázce?“ kouká Růža a stojí nevěřícně s rukama v kapsách bundy.

„No prý jsi po operaci, řezali ti prs.“

Růža se směje a vytahuje ruce z kapes. Levou má zafačovanou.

„Ale ne prs, PRST,“ chechtá se.

Dáma, která se přeslechla a vyvolala paniku, úlevně všem objednává becherovku. „A velkou,“ hlásí servírce.

Dala jsme si taky becherovku. Malou. Na zahřátí a dobrý konec.

Mám na triku
Vytištěné haiku
Že kdybych létat uměla
Navštívila bych anděla
Na nebeské báni.

15. 2. 2026

Květiny. Činí svět krásnějším. Barvy, vůně, tvary. Na zahradách, v parcích, na loukách, doma ve váze. Přes zimu občas utrhnu alespoň větvičku nebo kousek břečtanu. Občas si kytku koupím. Nejradši mám tulipány. Dnes jsem se pro jeden svazek sehnula a spatřila vedle karafiáty. Ano ty, jenž mají (alespoň pro mě) punc „kytka k MDŽ.“

Tři karafiáty a kazeta s mýdlem, tři karafiáty a ohavný ručník, tři karafiáty a vidličky na moučník. Au. Vracím tulipány do kyblíku a sehnu se pro poměrně velký svazek červených karafiátů. Ta kytka za to nemůže. Zkusím ji rehabilitovat. Byla částečně rozkvetlá, doma se poupata rozvinula v krásné, krajkové sukýnky.

17. 2. 2026

Ráda chodím do kina. Nejradši do Měšťanské besedy. Kino je menší, útulné a zejména tam neprodávají smrdutý popcorn, či jiné pochutiny. Neprodávají tam vůbec nic k jídlu. A tak lze nerušeně sledovat filmy a nebýt obtěžována čichovými vjemy, či mlaskáním a šustěním a tak. Asi budu kamenována, ale v kině by se jíst nemělo. Je to, jako bych přišla třeba do galerie a měla v ruce krajíc chleba se sádlem…

Včera jsem šla sama. Myslím, že kamarádkám, či kamarádům by se film nelíbil (preferují komedie, či cosi pro odreagování). Dnes dávali film od Sorentina Milost. Od zmíněného režiséra jsem viděla filmy Velká nádhera a Mládí. A byla jsem nadšená. Když jsem poprvé shlédla Mládí, film se mi líbil, podruhé jsem byla nadšená a napotřetí to byla zamilovanost.

Film neměl tolik vizuálních a zvukových efektů, jak bývá u pana režiséra zvykem, byl komornější. Přesto jsem odcházela nadšená.