Životní zkušenost. Výraz, který se přestal používat. A to je velká škoda

Četli jste někdy v poslední době, že někdo hledá pracovníka, který má dlouholeté životní zkušenosti? Že by někdo hledal radu u někoho, kdo má životní zkušenosti? Asi ne, že? Vidět a slyšet jsou převážně lidé mladí nebo ve středním věku. Ti teď naopak udělují rady na všechny strany.

Co ti může taková mladá holka poradit? Tuto otázku nedávno položil sedmdesátiletý Zdeněk své čtyřicetileté dceři, která chodí na terapie k pětadvacetileté ženě.

„Má řadu kurzů, vystudovala psychologii, četla jsem o ní v časopisech, její podcast má velký úspěch,“ vysvětlila dcera.

„Když jsem namítl, že nezpochybňuju kvality té mladé ženy, ale že já bych v takové situaci hledal radu a pomoc raději u staršího člověka, koukala na mě jako bych spadl z višně. Chápu, jít se poradit se starým dědkem není cool, staří psychologové nemají podcasty, nejsou aktivní na Instagramu. Ale hlavně v dnešní společnosti není běžné vyzdvihovat životní zkušenost jako něco cenného. Já ale přesto vím, že člověk pobere rozum a zkušenosti až ve vyšším věku,“ říká Zdeněk.

Stačí se ponořit do prostoru, v němž lidé hledají práci a firmy hledají zaměstnance a je jasné, že životní zkušenost není něco, co by lidé dávali na odiv a po čem by byla poptávka.

Nicméně se v poslední době čím dál častěji mluví mezi personalisty o tom, že je to špatně. Se stárnutím populace se postupně lidé se životní zkušeností budou dostávat do centra zájmu.

Už se objevují první signály.

Průzkum personální agentury Předvýběr.cz mezi majiteli, šéfy firem a personalisty ukázal, že zaměstnanci ve věku nad padesát pět let jsou pro většinu firem přínosem a přinášejí do týmů klid a nadhled. Naopak tým složený výhradně z lidí ve věku do pětatřiceti let považuje víc než sedmdesát procent lídrů za strategické riziko.

„V dobách, kdy se na zaměstnance valí jedna krize za druhou, funguje životní zkušenost jako přirozený filtr. Seniorní pracovníci často působí jako neformální mentoři, kteří dokážou mladším kolegům vysvětlit, že současné problémy jsou řešitelné, protože podobné situace už trh zažil několikrát,“ vysvětluje František Boudný, ředitel agentury Předvýběr.cz.

„Kdo měl štěstí na prarodiče, asi si pamatuje, takový ten pocit klidu, jistoty a bezpečí, který u nich v dětství míval. Z různých babiččiných rad jsme sice v mládí měli mnohdy legraci, ale později jsme si mnohokrát řekli, že babička měla pravdu. To v mnoha rodinách nyní chybí, vytratilo se přirozené soužití generací, takže děti a mladí lidé často vůbec takovou zkušenost nemají,“ říká terapeutka Jana Novotná.

Mnozí personalisté začínají mluvit o tom, že lidé s dlouholetými životními zkušenostmi by měli být v práci přímo hýčkáni, ne přehlíženi. Z průzkumu agentury Předvýběr.cz vyplynulo, že funkční je tandem, kdy mladý manažer šéfuje výrazně staršímu podřízenému. Šedesát osm respondentů to nepovažuje za problém a téměř čtvrtina dokonce uvedla, že takový model je skvělý právě díky tomu, že seniorní pracovník slouží svému nadřízenému jako rádce.

Samozřejmě to klape pouze v případech, kdy si lidé takzvaně sednou, tedy, kdy mladý šéf nemá pocit, že snědl všechnu moudrost světa a starší zaměstnanec si o sobě nemyslí totéž.

„Mezigenerační synergie už není jen prázdným pojmem z učebnic personalistiky, ale nutnou strategií pro udržení psychické odolnosti celé firmy,“ míní František Boudný.

„Staří lidé byli a budou vždycky potřební, je jen třeba přestat seniory podceňovat a naopak si uvědomit, jaké mají zkušenosti a co mohou nabídnout.“ uvedla Jana Ouředníčková, která vede spolek Senioři České republiky.

Přestalo být zvykem chodit si pro radu ke starým lidem. Málokdo se zeptá dědy, jaký má na to či ono názor. Není divu, snadnější je si zagooglit nebo se zeptat umělé inteligence, která má názor na úplně všechno. Ale souběžně naštěstí přibývá lidí, kteří si uvědomují, že je v tom velký rozdíl.

Životní zkušenost. Výraz, který se přestal používat. A to je velká škoda

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více