Jak dlouho tu ještě budu?

Datum: 5. 4. 2026

V mládí byla má představa dožít se osmdesátky. Bylo mi padesát. Veliká oslava. Tehdy jsem si uvědomil, že většinu života jsem si již odžil. Co takhle ještě 20 let aktivního života? To by šlo.

Dívám se do zrcadla, počítám vrásky. Nedívá se na mě náhodou můj otec? Je mi 72 a za osm let budu mít přání, z mladých let, pokud se dožiji, splněno. Co se životem dál? Pamatuji, jak mi před 10 lety ve fakultní nemocnici říkali, když mi instalovali kardiostimulátor: „Za deset let vám vyměníme baterku.“ Vedle mě ležel člověk o deset let starší, co již přišel podruhé. Mě to čeká letos, tak ten čas letí.

Sedím ráno v trolejbusu a prohlížím si své spolucestující, seniory. Jak tu dlouho budou? Tři roky, pět let, deset i více? A já? Přiznám se, že tuto nezvratnou skutečnost, že mi jednou život skončí, jsem ještě nestrávil. Snažím se s tím smířit. Je to můj nejdůležitější úkol. Pokud smrt v mysli přijmu, tak můj další život bude určitě klidnější i radostnější. Bez možných depresí, úvahách o smrtelnosti a tím se mohu více věnovat příjemnějším věcem, co přináší život. Je to jako v knize "Únik z Osvětimi", kde někteří lidé věděli, co je čeká, přesto, když kráčeli do plynových komor, si to odmítali připustit.

Možná mě čekají nemoci, které ještě nemám, demence, Parkinsonova nemoc nebo Alzheimerova choroba. Na druhou stranu bych nevěděl, jak se jmenuji, kde bydlím, ale zapomněl bych, že umřu. My kardiaci máme jednu výhodu. Většinou jsme ihned v kómatu a smrt je k nám milosrdná. Omlouvám se za chmurné téma. Já mám rád život, jsem velký optimista, každému přeji a zatím se raduji ze života. Držte mi palce, ať se co nejdřív s tímto faktem smířím. Co bych si ještě moc přál? Povozit si své pravnuky.

Četl jsem článek o tanatofobii, strachu ze smrti. Myslím si, že to se mnou ještě není tak daleko, že touto uvedenou fobií netrpím. Píše se zde, že nám to může zkazit každou radost, když neustále myslíme na blížící se konec a ze života nám to udělá peklo. Je to úzkost a posedlost vyvolaná představou vlastní smrti. Také strach z neexistence (nic nebude), z procesu umírání (bolest, ztráta kontroly) a strach z neznáma. Na rozdíl od jiných fobií se nelze smrti vyhnout. Kdo tomu podlehne, může být již po padesátce mrtvý. Já si chci plnými doušky ještě života užívat a tak tu smrt musím konečně přijmout.

| psychika | stárnutí | zdraví

Autor: Jindřich Berka

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit

3 komentáře

Miloslava Richterová 6.4.2026 20:22

Jak dlouho tu ještě budu? Tím bych se moc nezabývala, i když jak stárneme, otázka je nasnadě. Prožívejme hezky každý den :-)

Soňa Prachfeldová 6.4.2026 12:23

Smrti nikdo neunikne mě. Přála bych si prožít ještě léta dobrá, zdravá, aby člověk neběhal s hrůzou po doktorech a pak odejít najednou. Přání je přání, kdo ví?

Eva Sýkorová 5.4.2026 19:03

Také mě to občas napadne a myslím si, že každého z nás, co jsme byli někdy vážně nemocní. Přitom mně přijde na mysl moje maminka, která mě měla až skoro v 41 letech a na svět přišlo nedonošené mrně s váhou 1,7 kg. Ta vždycky říkala, že by se aspoň chtěla dožít, až půjdu do školy, pak na střední a odmaturuji, a dožila se nejen mé promoce, ale i promoce mé dcery.Tak jí tam nahoru v den jejích i mých narozenin říkám: "Mami, ještě se držím".