Z devadesátek: Lovestory z hospody

Když dvě ženy na prahu čtyřicítky vstoupily do lokálu topícího se v oblacích cigaretového kouře, ta vyšší těkala očima po místnosti. Uprostřed hluku a smradu se ozvalo: „Iris, jsme tady…“

A někdo na ně zamával. Iris, vlastním jménem Irena, si v tom okamžiku oddechla. Přišla totiž kámošům představit svou dlouholetou parťačku.
Přestože ručičky zažloutlých hodin na stěně ukazovaly něco přes čtvrtou, bylo tu narváno. Všichni sídlištní alkoholici to už dávno zalomili v zaměstnání a vyrazili do víru skutečného života.
„Nazdar,“ pozdravila Iris osazenstvo stolu.
„Koho si nám to sem přivedla, kopretino.“
„Svou kámošku, vole.“
„Aha, já myslel, že svýho starýho. Ta její pánská bunda mě krapet zmátla.“
„Na tvoje vtípečky mám akorát náladu…. Drž klapajznu, tohle je moje nej přítelka Jájina.“ A vystrčila ji trochu před sebe.
Muž, jemuž se přezdívalo Čert, se usmál a uvolňoval Jájině místo.
Iris ji však usadila vedle sebe až na druhý konec stolu a představila ji Pepovi, který sotva artikuloval a Lukinovi, co neměl čtyři přední zuby.
Jájina se naštěstí mezi takovými lidmi cítila jako ryba ve vodě.
„Něco nám o sobě řekni, Jájino. Kampak chodíš předstírat práci,“ vyzval nově příchozí Čert.
„Do kanclu v ČEZu.“

„Nó, to jsme tu eště neměli, panička je nóbl.“ A sjel ji skelným pohledem. To svoje nóbl přitom asi zapomněla v tramvaji. Měla na sobě ošoupané tesilky a pěticentimetrový blond odrost na hlavě.
Jájina je všechny ujistila, že ona se každopádně v zaměstnání nepředře. Její kolegové otevírají lahvinky už po obědě. A slaví se do třech, kdy naštěstí končí pracovní doba. A takhle se to odehrává pěkně den za dnem.
„To už máš hladinku, když jdeš rovnou z fachy, co,“ šeptl závistivě Pepa. Jájina se jen tajuplně usmála.
„Co si dáte, madam, koňáček, nebo ještě něco fajnovějšího?“ Prohlásil směrem k ní číšník.
“ Zrzouna a dvanáctku. Desítka je pro batolata.“
„Máš recht,“ zvolal z opačného konce stolu Lukin.
„Dneska tu není Vláďa,“ podivila se Iris.
„Stavil se tu kolem třetí. Prej ještě dorazí. Ale to víš, co zdědil vilu, shání stavební materiál.“
„Vilu,“ zajíkla se Jájina. Její přítel Brutus, tu blbou přezdívku získal po stejnojmenné kapele, se o bydlení dělil s početným davem příbuzných a na kontě měl permanentně nulu.
Vláďa by byl tedy rozhodně jiný kafe, pomyslela si. Veselá společnost ji ale okamžitě vytrhla ze snění. Zábavu držel hlavně pohotový Čert, který z Jájiny vytáhl nejen to, že na ni doma čekají tři děti, ale také ji zaskočil otázkou, proč s nimi raději nepeče cukroví.
Pepa zvedl zastřený zrak: „Já madam šacuju na to, že mají Vánoce z obchoďáku, že jo.“
A Jájina se ušklíbla: „Mám na to snad lidi. A smradi pojedou 25. 12. k fotrovi.“
Iris to trochu překvapilo. Jájina vždycky tvrdila, že se její bývalý manžel o děti nestará a nezajímá. Ale věděla, proč do některých věcí nesmí vrtat. Pak je Jájina zbytečně protivná a ona ji má raději jako tu rozpustilou a nekomplikovanou holku.
Na záchodě se pak Jájina zeptala: “ A ten Vláďa je ženatej?“
„Jasně, tady jsou všichni ženatý až na Čerta, ten se už rozved.“
„Ale to přece není tělesná překážka,“ mrkla na ni Jájina.
A pak tu informaci zazdila dalšími pěti zrzouny. Svět se začal příjemně komíhat. Doléhaly k ní cizí hlasy, vlastně ji to tady uklidňovalo. Z klidu ji však vytrhla Iris zvoláním, že už bude muset jít. „Holky na mě čekaj, já jim slíbila, že dneska ozdobíme perníčky.“
„Že se na to nevykašleš,“ odpověděla opovržlivě Jájina. Iris už sahala po kabátu, když se ve dveřích objevil ON v neuvěřitelně špinavých džínách a upocené bundě. Přes rameno mu visela kožená brašna.
„Vláďa,“ zašeptala Iris. Ten si cestou kolem výčepu nabral rovnou pivo a posadil se neomylně vedle Jájiny.
Iris je představila. A pro jistotu Jájině zašeptala do ucha: „Do něj bych nešla, prosím tě, ten se snad myje jednou za týden.“
Ale Jájinu napadlo, kdyby Iris znala lépe jejího přítele, mluvila by jinak. Ten totiž koupelnu navštěvoval možná tak dvakrát ročně. Byla proto zvyklá a na všechno. Nakonec i její táta prohlašoval, že pořádný chlap musí smrdět.
Jájina chvíli uvažovala nad tím, jestli odejde spořádaně s Iris, ale podobná šance se přece nemusí opakovat. Vláďa se jí totiž docela líbil. Nevypadal špatně, a ten chlast se na něm ještě tolik nepodepsal. Neměl červený tváře jako ti zbylí tři. A hlavně zdědil vilu! A Jájina by ho přece mohla udělat šťastným. Rozhodla se na tom pracovat od první minuty.
Vláďa byl v její společnosti opravdu potěšený, protože konečně mu někdo naslouchal, přijímal jeho opilecké silácké řeči o vile s obrovskou zahradou. Připadal si jinak osamělý a manželkou i dcerou krajně nepochopený. A Jájina tu najednou byla jen pro něj, trpělivě seděla a vnímala, až jí málem ujela poslední tramvaj.
O tři měsíce později
„Mami,“ kam zase jdeš, ptá se patnáctiletý Štěpán. „Jsme pořád sami doma!“
„Však vám táta volá denně. Co chcete! Musím chodit do práce.“
A kdyby tu stál její šéf, ještě by mu zopakovala, že je chudák samoživitelka. Stejnou mantru ostatně opakuje Vláďovi, aby konečně… Aby se konečně k něčemu rozhoupal. Ale dětem pro jistotu na odchodu řekne, že je miluje, dá jim pusu a mizí pryč. Protože doma ji to nikdy nebavilo.
Vyjde z baráku, nasaje vzduch… Konečně je volná, konečně. Ještě jí v hlavě doznívá otázka desetileté Helenky. “ A přijde někdy strejda Vláďa na návštěvu?“ Chtěla by jí odpovědět, že určitě přijde, ale to musí ještě pořádně naplánovat.
Naštěstí na něj ti její haranti udělali dobrý dojem. Přestože je vychovává ponejvíc ulice, dá se to s nimi nějak uhrát… Jenom včera jí zrovna telefonoval ex manžel, že Štěpána asi vyhodí ze školy. No jo, to je trochu blbý… ale teď? Teď to řešit nebude.
Bere to cestou přes dětské hřiště, kde trapné maminky staví s dětmi hrady z písku. Tím se ona nikdy nezdržovala. Doklopýtá k telefonní budce, protože dneska musí, dneska se musí konečně pochlubit.
V chodbě panelového bytu Ireny Havrdové zazvoní telefon.
„Ahoj, tady Jájina. Jsi doma sama?“
„Jo, holky šly k sousedům. Co se děje? V poslední době se mi nějak vyhýbáš.“
„Ale nevyhýbám. Jenom, jenom… On mě miluje, miluje, chápeš?“
„Ježíš, kdo tě miluje?“
„No, Vláďa.“
„Kterej?“
„Kterej asi, ten z hospody!“
„Novák?“
„Jo, ten.“
„Chápu, kluci mi vlastně něco naznačovali. Ty se s ním teda scházíš?“
„Scházím.“
„Hm, to je zajímavý. Máš ho ráda?“
„Prosím tě, tímhle se nebudu zdržovat. Hlavně, že mě miluje on. Protože co, Irenko, protože vila!“
„A co jeho manželka, vždyť je ženatej a má dítě.“
„Haha, neřeš… Já to dám, protože je navíc úplně zahleděnej do mýho Štěpána, vždycky chtěl syna. To půjde.“
„Hm. Mně se to nějak…“
“ Ale nezáviď a buď trochu přející.“
„Jsem přející, ale nedávno jsi ještě chodila s Br…“
„Prosím tě, to nemělo perspektivu. Chlastal a byl bez peněz,“ skočila jí do řeči.
„Ale Vláďa taky nemá perspektivu.“
„Pleteš se… slíbil mi, že se o mně postará jako o princeznu.“
„Ty mu věříš?“
„Jasně. Zamiloval se do mě úplně šíleně! Kdybys četla ty jeho dopisy!“
„Hm, pěkný..“
„Promiň… Už musím, spěchám… Čau,“ rozloučila se Jájina.
A Irena jí nestačila ani odpovědět. A pak dlouho přemítala nad tím, jestli se Jájina zamotala do iluze lásky. Nebo o co jí vlastně šlo? O vilu? Ne, takováhle přece není. O peníze se nikdy nestarala. Jenom se ráda veselila s kamarády a zbožňovala noční život. Že by se tak změnila?
O třicet let později
V jídelně renovované vilky se o hůl opírá osmdesátiletý muž. Proti němu stojí žena se špatně odbarvenými vlasy a mává před ním jakýmsi dokumentem.
„Jájinko, vždyť jsme si řekli, že tu budeme spolu žít a navždy,“ skuhrá muž.
„Nežvaň. Chci, abys mi tady podepsal souhlas s vystěhováním…Ty tvoje kecy o lásce mě dávno nedojímají…“
„Jájinko, já se přece o tebe tolik let krásně staral, naučil jsem se kvůli tobě dokonce i vařit…Vilu jsem ti opravil!

„Jo,na to si káp. Staral. Ale teď! Nejsi už schopný ani zatopit v kamnech. A všechno, aby tady oddřel Štěpán. Přece nebude bydlet pořád v podnájmu.

„Ale Jájinko, vždyť se může přestěhovat do tvého pražského bytu.“
„To určitě, byt je můj, a dokud budu na světě, ani tam nepáchne, smrad jeden.“
„A to ho necháš bydlet tady?“
„Proč ne, přece tady nebudu makat!“
„Já vám překážet nebudu. Zalezu si do zadního pokoje, ani o mně nebudete vědět,“ smlouval zlomený muž.
„A co myslíš, že budeme ošetřovat starýho shnilýho dědka? Irena mě už tenkrát varovala…!“
„Ale, ale, „zajíkal se stařec, „všechno jsem dělal opravdu pro tebe a z lásky. Myslel jsem si, že mě opravdu miluješ.“
„To sis fakt mohl jen myslet.“
„Mám skončit na ulici?“
„Klidně. Tady jsi skončil určitě. Ten barák říká pane mně a ne tobě. Smlouvu najdeš v prvním šuplíku v kredenci.“

„Jak můžeš být tak…“ Slova se rozplynula v hukotu přijíždějícího auta.
„Mě nedojmeš…. Vezmi si kufr a Štěpán čeká venku,“ zavírala starci dveře před nosem.
„Tak se Jájinko měj tedy hezky.“
A ukousl si ze suchého rohlíku, který mu blahosklonně vtiskla na cestu.

Z devadesátek: Lovestory z hospody

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více