Zdroj, vývoj a úpadek civilizací

Historické vědy jsou dnes, ve studiu jednotlivých starověkých civilizací, už natolik daleko, že mohou stanovit obecné zákonitosti a společné charakteristiky jejich zrodu, vývoje a úpadku, vedoucího až k jejich konečnému kolapsu.

Postupné poznávání jednotlivých historických kultur a civilizací, územně ani časově spolu nesouvisejících, od jejich začátků až do samých jejich konců, přineslo důkazy o tom, že se tyto civilizace nevyvíjí náhodně, ale že jejich vývojové procesy mají hodně společných rysů. Zobecnění těchto faktorů nám umožňuje tyto civilizační procesy lépe pochopit.

Závažné civilizační otřesy nezpůsoboval nikdy jen jediný izolovaný faktor, ale časem vystupňovaná a do krajnosti vyostřená celá množina problémů. Každé historické období, každá historická civilizace prožívala v průběhu své existence celou řadu vzestupů a pádů. A následné regenerace. Vývoj probíhal v jakýchsi sinusoidách. Poznání, které nám studium starověkých civilizací přineslo, tzn., proč dochází k jejich vzestupu, co způsobilo vrcholnou fázi té které civilizace a posléze její konečný pád a jak na troskách té staré se postupně formovala civilizace nová, to vše je důležitý materiál, který nám umožňuje prognózovat i děje současné a budoucí.

Zejména poznání, že samotné příčiny prosperity společnosti, jejich rozvoje a vzestupu, zakládají v sobě už i příčiny svého pádu. Je to železná logika historického vývoje, kterou bychom měli mít na paměti a snažit se ji co nejvíce eliminovat. Protože důležité dějinné události se cyklicky opakují a opakují se i jejich důsledky. Lidstvo se z nich zatím nedokázalo naplno poučit.

Tohoto problému se rámcově dotkl dnes již zesnulý vládce Dubaje, šejk Rashid Bin Saeed Al Maktoum. Ten se přímo děsil časů, kdy poušť získá zpět jeho lid a období prosperity jeho země se změní v úpadek. Jednou pronesl tuto moudrou myšlenku:

„Můj děda jezdil na velbloudu, můj otec jezdil na velbloudu, já jezdím v Mercedesu, můj syn jezdí v Land Roveru, jeho syn bude řídit Land Rover, ale jeho syn bude už jezdit na velbloudu."

Na otázku, proč tomu tak bude, odpovídal:

„Těžké časy vytvářejí silné muže, silní muži vytvářejí snadné časy. Snadné časy vytvářejí slabé muže, slabí muži vytvářejí těžké časy. Mnozí to nepochopí, ale musíme vychovávat bojovníky, ne parazity“.

(cs.wikipedia.org/ wiki/Rášid bin/ Ron Gluckman's Reporting Pages, 1992).

Myšlenka šejka Rašída odrážela především jeho obavy o zdroj prosperity Dubaje, tedy o ropu, která se tam začala těžit krátce po svém objevení v roce 1966. Proto pracoval pro rozvoj ekonomiky Dubaje, aby mohla přežít po ukončení těžby ropy a byl hnací silou celé řadě významných infrastrukturních projektů, které podporují Dubaj jako regionální obchodní centrum.

Překotný vývoj techniky přináší většinové populaci určité uspokojení a nedostatek vůle jít vpřed. Technický vývoj tak výrazně předbíhá vývoj společenský. Tato asymetrie vede až k výrazné diferenciaci společnosti, která ztrácí soudržnost a postupně se rozkládá.

Závažné civilizační změny však nezpůsobuje jeden ojedinělý faktor, ale celá řada vlivů, se kterými se společnost jen obtížně vyrovnává. Dlouhé období prosperity je proto prokládáno kritickými obdobími proměn a chaosu. Čím má daná společnost svoji strukturu složitější, tím hůře se s negativními jevy vyrovnává. Rozkládá se zevnitř, aby posléze podlehla tlaku zvenčí.

Profesor Bárta ve své knize Sedm zákonů, píše:

„Původně pozitivní faktory – vzdělanost, věda, technologie, přerozdělování ekonomických zdrojů, úloha elit, soubor etických norem. Tyto faktory však začnou postupně systém vyčerpávat a dovedou ho až ke kolapsu. Byrokratický aparát i soubor právních norem se rozrůstá na neúnosnou míru. Objevuje se krize identity elit.“

I prof. O. Funda v knize Znavená Evropa umírá, píše:

„Svět euroamerické demokracie není nejlepší v dějinách. Technický a ekonomický boom nevede k lepším zítřkům.“

Toto poznání však nezrodila až naše moderní doba. Již starořecký filosof Anaximandros v 6. století př. n. l. přišel s podobnou myšlenkou:

„Z čeho je věcem vznik, to se jim stává i zánikem, a tak si navzájem platí pokuty podle určení času“ (Bárta, Sedm zákonů, 2021).

Civilizace se hroutí pod tíhou vlastního složitého systému a byrokracie. Společenské struktury a kontrolní orgány jsou vytvářeny s očekávaným záměrem efektivněji řešit společné problémy. Jakmile je jich ale příliš, výrazně systém zatěžují a komplikují. Vývoj společenského systému si tak vyžaduje stále více a více zdrojů a jeho efektivita klesá. Pokud se tyto zdroje ztrácí, nebo nestačí vývoji, společnost postupně upadá. Kořeny pozdější krize jsou tak ukryty v samé podstatě rozvoje systému. Tento vývoj
a následný kolaps může trvat i několik staletí.

Takový vývoj je charakteristický zejména pro posledních několik staletí Římské říše, kdy dekadence života římských elit, úpadek zaběhlých životních hodnot, stoupající migrace, a zejména zvyšující se složitost celého řídicího systému rozsáhlé říše způsobily její dlouhodobou krizi a nakonec definitivní zánik. Téma zániku Římské říše je mimořádně zajímavé a pro současný svět i poučné, a proto je obsahem samostatné části této knihy.

Civilizační kolaps však neznamená zánik určité společnosti, ale její postupnou transformaci do společnosti jiné, a hlavně nové nastavení hodnot. Důležité jsou ty hodnoty, na kterých byla ona civilizace vybudovaná a které společně sdílí. Ztráta těchto hodnot je počátek úpadku nejen mravního, ale i celospolečenského, který vede posléze až ke konečnému kolapsu. Značnou roli v celkovém úpadku společností hrála v historii i velká migrace cizinců, kteří nebyli schopni se identifikovat s odlišnými společenskými hodnotami, což je velmi aktuální i v současné době.

Dalšími faktory, negativně ovlivňujícími stabilitu společnosti, byla i často mizející či měnící se základní idea, která onu společnost sjednocovala, a již vzpomínaná krize elit, které by měly být tvůrci a hlavními nositeli společenských hodnot. Společnost se postupně rozděluje. Na jedné straně stojí tzv. elity společnosti, které mají zřetelnou převahu jak v bohatství, tak i ve svém vlivu, a na druhé straně je většinová společnost, která sdílí pochopitelně odlišné životní hodnoty. Tato asymetrie vede až k výrazné diferenciaci a dekadenci společnosti, která postupně ztrácí soudržnost a rychle se rozkládá. Společenskou dekadenci charakterizuje úpadek všeobecné morálky, přehnaný důraz na materiální hodnoty, který společnost rozděluje, vysoká migrace i defenzivní postoj elit k pozitivním změnám i jejich nevázaný způsob života.

Ve výčtu faktorů, které výrazně ovlivnily a ovlivňují i nadále vzestup a pád civilizací, nesmíme zapomenout ani na jednu z klíčových okolností. Tou jsou výrazné klimatické změny přírodního prostředí a schopnost společnosti se na tyto, až dramatické, proměny svého životního prostředí, adaptovat. Hledání přijatelnějšího životního prostředí vedlo starověké národy k častým válečným střetům, které měnily výrazně tvář Předního východu i severní Afriky.

Náš současný svět, naše civilizace, však dosud stojí na pevných pilířích. Jedním z nich jsou židovsko-křesťanské civilizační tradice a tím druhým pilířem je myšlenkový odkaz antického světa. Na těchto dvou pilířích vyrostl i sekulární evropský humanismus, který všechny tyto myšlenky absorboval a stvořil tvář dnešní Evropy. Jaký bude ale další vývoj, to nám ukáže až čas.

Tento článek je úvodem mé knihy - Civilizační proměny starověkého světa