Téma: Příběhy starých fotografií
Spousta krásných a dojemných příběhů i zajímavých dobových fotografií. A hezká místa popsaná skutečně od srdce. Poslední soutěže se zkrátka povedly, ocenění by rozhodně zasloužili všichni autoři, my jsme ale museli - vzhledem k počtu cen - vybírat... A rozhodli jsme se takto.
Redakce
Hned po zimě, v polovině března roku 1922 dostal mistr zakázku v Praze na Vinohradech na náměstí Krále Jiřího. Zřizoval tam pan Kraus tovární šití prádla a potřeboval nějaké úpravy a opravy. Tož jsme brzy ráno jeli vlakem z Mnichovic na tuto práci do Prahy, náš mistr a Josef Nechvátalů a já.
Motto: Vnuk se udiveně ptá dědy: „Jak to, že i po tolika letech manželství stále oslovuješ babičku miláčku nebo zlatíčko!?“ Dědeček odpoví: „To je jednoduché, už před pěti lety jsem zapomněl, jak se jmenuje.“
Seděl jsem ve stínu ohromného stromu a z větví obsypaných zralými třešněmi jsem si vybíral jen ty nejčernější, protože byly nejsladší. Maminka jako pilná včelička trhala třešně do košatiny, aby je mohla zavařit a já je měl jako přílohu k jídlu celou zimu.
Otec si udělal již v roce 1923 řidičák a jako praktikant drogista jezdil u šéfa s Laurinkou jako příležitostný taxikář. Jednou po zábavě vezl čtyři učitele zpívat, za volantem usnul, nevybral zatáčku, auto skončilo v řece.
