Musím upřímně přiznat, že velmi obdivuji všechny ty hvězdy šoubyznysu, herečky, zpěváky, baviče, modelky, moderátory a podobně. Pro mě jsou to prostě úžasní frajeři a frajerky – uvědomte si, co všechno pro nás obyčejné lidi dělají.
Krištof, kterému odjakživa nikdo neřekne jinak než Štófi, je už několik dnů zasmušilej. Chodí jako bez ducha, nechechtá se našim fórům, neraduje se, když mu přijde dobrá karta, netěší ho ani to, že se blíží zahájení sezóny na pstruhových vodách.
Vzpomínám, jak v páté třídě základky k nám přibyl nový žák. Byl to jistý Rudolf Křepelka, neúspěšný absolvent minulého ročníku studia neboli takzvaný propadlík. Pamatuju, že on sám bral svůj úděl stoicky: „Byl jsem přece v pátý třídě, tak jsem musel mít pětky.“
Ten náhodou vyslechnutý rozhovor mě hodně potěšil. Asi šestnáctiletý gentleman zrovna balil asi patnáctiletou dámu. Na vlastní uši jsem slyšel, jak jí říká: „Největší bourák z naší rodiny je můj děda Leoš. Je to fakt hustej řízek, já ho úplně žeru. Představím ti ho.“
„Čas oponou trhnul - a změněn svět! Kam, kam padlo lidstvo staré?“ Tuhle otázku položil Jan Neruda v 19. století a ono to platí pořád. Jen bych to drobet aktualizoval, že čas trhnul digitální oponou a my, staré lidstvo, na to nestačíme čumět.
„Co do mě strkáte, nejste náhodou pošuk?“ „Abyste se nepo…, nejste vy náhodou přecitlivělej?“ Dva pánové tak kolem padesátky na sebe v uličce tramvaje číslo deset divoce koulí očima a cestující dychtivě zpozorní v očekávání fyzického pokračování.
No dobrá, já to teda přiznávám, už nemám chuť bránit se těm věčným narážkám a připomínkám. Ano, jsem bordelář! Vždycky jsem byl bordelář a patrně jím už vždycky budu. Zřejmě o tom rozhodla konstelace planet v okamžiku mého příchodu na svět.
V předpubertálním věku jsem obdivoval pana Kubištu. On totiž v naší vesnici zastával hned dvě významné funkce. Jednak byl vedoucím a zároveň jediným zaměstnancem v prodejně Smíšené zboží a jednak skvělým znalcem a klasifikátorem místních lidiček.