Renata Pospiechová
Obec: Velké Hoštice
Letošní zima s přívaly sněhu a mrazem přivádí mé dva vnoučky - 4 a 7 let - v úžas a nadšení. Dá se sáňkovat i bobovat, bruslit a lyžovat. Opakovaně jim vysvětluji, že takovéto zimy bývaly za mého dětství a mládí běžné.
Renata Pospiechová
Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho ani vy. Naprosto přesně to zpíval Karel Gott. Je třeba se občas zastavit. Zabilancovat. Takže teď - jaká byla moje druhá polovina loňského roku z hlediska kulturních zážitků?
Kde jsem byla a co jsem dělala 17. listopadu 1989, přesně nevím. Zřejmě jsem, jako každodenně, pečovala o našeho tehdy čtyřměsíčního syna. Ostatně o tom, co se děje v Praze, jsme nic nevěděli.
Má dcera – lehce přes čtyřicet let – se předevčírem, tedy 7. 11. zeptala kolegyň v práci, jestlipak vědí, co je dnes za datum. Nevěděly. Šťastné to ženy. Šťastná to generace. To my tohle věděli od dětství. Už díky lampiónovým průvodům. Ostatně ty byly fajn.
Nemám ráda podzim a zimu přímo nesnáším, ale protože nechci být pesimistou, snažím se na tom nynějším ročním období nalézt něco pěkného, nebo aspoň pozitivního.
Prázdniny bývají příjemným a odpočinkovým, ale také zážitkovým obdobím. Při slovním spojení nezapomenutelné prázdniny se mi vybavila má první cesta k moři.
Na to srpnové ráno nikdy nezapomenu. Bylo 21. 8. 1968. To ráno nás vzbudila máma, byla ubrečená a řekla: "Vstávejte, Rusi jsou tady." Bylo mi devět a moc jsem toho ještě nechápala.
Po klidném posledním noclehu v Messině následovalo poněkud hektičtější ráno. S kufry a batůžky jsme se totiž statečně ráno postavili na autobusovou zastávku a čekali na autobus, který nás měl podle jízdního řádu odvézt na nádraží. Autobus však nejel a nejel.
