Prázdniny v šedesátém osmém

Ne, ne, nechci psát o dramatických událostech léta 68. Ráda bych pouze doplnila kaleidoskop doby o střípky, které uvízly v paměti jedné skoro třináctileté holky. Střípky, které se čas od času zablýskly v běhu dalších let a byly určitou korekcí při utváření vlastního názoru.

Kde začít střípky skládat? Snad zachycením atmosféry blížícího se léta 68 v malém městečku na západě Čech. Pro třináctiletou holku se nudné místo najednou začalo pozvolna proměňovat. Na místním hřbitově se na starých německých hrobech objevovaly květiny a některé se i dočkaly nových pomníků. Byla vídat naleštěná auta neobvyklých značek a neznámé tváře za hledáčky fotoaparátů.

A učitelský sbor? Atmosféra najednou byla zvláštně jiná, uvolněnější. Až o pár let později se souvislosti propojily.

Na naší základce byla řada neobvykle kvalitních učitelů. Bývalých středoškolských profesorů, jak se povídalo. Moc ráda na ně vzpomínám a snad i proto mám pevné základy třeba z matematiky, dějepisu… Učitel dějepisu byl zároveň knihovník, který dívčinu naučil vnímat knihu jako skrytý poklad, když je správná kniha podaná ve správný čas. A učitel matematiky? Vášnivý fotograf, který půjčoval fotografování chtivým odbornou literaturu i vzácné rady. A matematiku díky němu dívčina vnímala jako hru s nekonečnými možnostmi.

A na druhé straně učitelé, kteří se schovávali za direktivními lejstry, komisemi a možnostmi rozhodovat o jiných, kteří nás, „budoucnost národa“, posouvali jako figurky na šachovnici bez znalosti našich schopností a tužeb kudy se v životě ubírat. Zvláštní, nesourodá sestava.

Až mnohem později mi došlo, že ti první byli v našem malém, zapomenutém městečku za trest a ti druzí dostali za odměnu moc, rozhodovat o jiných.

V blízkém Premonstrátském klášteře, který je dnes architektonickým klenotem, byla vojenská kasárna a vojáci byli středobodem místního společenství. Obrovský park v okolí kláštera jen velmi nesměle připomínal svou dřívější slávu. Staleté stromy se nenechají tak lehce zotročit, i když se mezi jejich kmeny projíždějí pásová vozidla zanechávající hluboké rány. Jen klášterní knihovna si zachovala svou podobu a respekt svým mezinárodním věhlasem.

Městečko je do dnes obkrouženo hlubokými lesy, které mají drsný ráz, ale pro člověka, který se je naučí milovat, jsou nádherné a plné tajemných voňavých míst, zvuků, slatí a rybníků, které jsou domovem ptactva, hmyzu a léčivých bylin. Lesy propojené loukami, které přímo vyzývají lehnout si do trávy a ponořit se očima do letního nebe, kde vysoko zpívá svou melodii skřivan a plují mraky s prapodivnými tvary. A najednou myslíte jen na to, čemu se mraky podobají. Pro třináctiletou svobodomyslnou dívčinu byly blížící se prázdniny a poslední červnové školní zvonění vytouženým časem a nejraději by posouvala ručičky na hodinách. Už už, aby se mohla toulat po loukách a v lesích s knížkou srčenou pod bundou.

Jenomže blížící se prázdniny 68 měly být jiné, i když dívčina ještě nic netušila. To až dopis, který přišel na konci školního roku, celý ten vytoužený prázdninový čas nasměroval úplně jinak. Na vysvětlenou, dívčina měla částečně ochrnuté nohy po prodělané infekční obrně a dopis přišel z krkonošských lázní, kde se měla léčit z následků. Sedm dlouhých týdnů léčení pod dozorem sestřiček a přísným režimem. Ach svobodo, kde jsi?

Dny a týdny prázdnin pomačkané do neforemných kuliček ze všeho co musíš, ale nic z toho, co chceš, se pomalinku odkutálely. Červenec se přehoupl do srpna a barvy léta dostávaly zasněný výraz blížícího se konce prázdnin. Dny v lázeňské rezervaci plynuly v milosrdném nevědomí pod přísným okem sestřiček, bez informací z vnějšího světa.

A najednou jako když někdo vystřelí z děla. Leknete se, začnete se třást a rozhlížet odkud přichází hrozba. Nemáte kolem sebe nikoho z blízkých. Ozývají se direktivní povely bez laskavého uklidňujícího slova. Nutí vás dívat se na televizní vysílání přetékající zprávami o okupaci a vy ani netušíte, co slovo okupace znamená. Okupace? A sovětskými vojsky? Vždyť mojí nejlepší kamarádkou v lázních byla Gruzínka Ketina a i to v té době bylo součástí Sovětského svazu. Až mnohem mnohem později mi Ketina prozradila, jak její rodina Rusy nenávidí, jak zotročili gruzínský národ a vzali jim vlastní identitu.

Na hlavní budově malých lázní se objevil prapor červeného kříže a zase až s odstupem se dívčina dozvěděla, že je tam proto, aby nedošlo k napadení. Zoufale se chtěla vrátit domů pod mámina ochranitelská křidla. Mít alespoň malou jistotu. Nepřirozeně rychle dospěla. Dívala se otevřenýma očima na všechno dění kolem sebe, vnímala slova i skutky, formovala si názor. Vnímala názory pana Dubčeka i generála Svobody jako svou „cestu“.

A máma, dívčina obdivuhodná máma vyjednala s tátou, který dávno rodinu opustil, aby se alespoň jednou zachoval jako zodpovědný rodič a dceru přivezl přes okupované Čechy domů.

Zvláštní srpnová cesta autem okupovaným Československem zůstala napořád vepsaná v mé (dívčině) paměti. Táta byl ve Východních Čechách s doprovodným vozidlem pro zapůjčené kombajny pro pokračující sklizeň. Doprovodné auto a v něm vzdálený táta a já, vylekaná holka. Za námi dva kombajny. Na silnicích plných tanků, obrněných vozidel a s vojáky s nepřístupným výrazem ve tváři a samopaly přes ramena. Města a městečka plná strachu a smutku v očích lidí, plná tanků a obrněných aut, za městečky táborová ležení okupantů, kde se často pohybovaly i české děti, které vnímaly vše jako hru na vojáky.

Podobný obraz byl i v okolí malého městečka, kde dívčina žila. Okupační vojska tábořila symbolicky naproti hřbitovu. Umřela v nás naděje svobodně se nadechnout. Mít svůj názor a nebát se jej beztrestně říct. Mít přátele roztroušené po světě a svobodně si s nimi psát a navštěvovat se. Vnímat napříč světem všechno obohacující a dostupné ve všemožných oborech od vědy až po hudbu a výtvarné obory. Bez omezení, příkazů a nesmyslných zákazů, dostat šanci naplno využít svůj přirozený potenciál...

Zhaslo v nás světlo na dalších dlouhých dvacet let. Probudili jsme se až v osmdesátém devátém, ale nejsem si někdy jistá, jestli už jsme otevřeli oči a mysl po dlouhém dvacetiletém destruktivním spánku.

Pořád máme ale naději, že oči otevřeme a probudíme se! Dnes už dávno nejsem dívčina, ale zralá žena, která, tak jako mnoho jiných, dostala v roce 89 druhou šanci a pokouší se jí stále dávat smysl, i když čas ubíhá jako splašené koně.

Prázdniny v šedesátém osmém

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více