Zápisník starého muže: Jak ten čas letí

„Tak jak ses vyspal?“ ptá se žena po ránu. Po pravdě řečeno, nijak moc. Několikrát probuzen, to ano. Mohou za to myšlenky na dávno zapomenuté události, které se samovolně vynořují z hlubin dávných časů.

Stává se tak po nějakém zážitku vybočujícím ze šedi běžných dnů. Naštěstí to nebyly žádné stresující vzpomínky. Ty už odvál běh času a zůstaly jen ty příjemné. A takový den byl zrovna včera.

Chaotické myšlenky a vzpomínky se týkaly setkání torza studijní skupiny spolužáků u areálu VŠB v Ostravě - Porubě. Skutečně je tomu už 50 let, kdy jsme poprvé prošli tímto schodištěm a vstoupili do této budovy, dnes k nepoznání a moderně zvelebené. Koukáme, zíráme, i když ne všichni. Některým takové vazby přetrvaly déle, anebo měli důvod tam doprovodit potomka či příbuzného.

A tak senior vzpomíná dále do minulosti. V Porubě na místě dnešní VŠB byla zelená louka. Tam se kdysi konala soutěž volně létajících modelů letadel a dokonce jako juniorský člen Svazarmu tam i slušně zabodoval. Ovšem na okraji se už shromažďovala pozemní a stavební technika. K lítosti zúčastněných modelářů, neboť letiště v Hrabové už bylo odepsáno ve prospěch stavby sídliště.

Kdyby tenkrát jen tušil, že zanedlouho právě tam usedne do školní lavice. Podle jakéhosi klíče nás direktivně rozepsali do studijních skupin. Tak se stalo, že kolektiv nebyl jako monokultura, ale různorodý původem, zájmy, určitou praxí i věkem. A tenkrát ještě panoval tvrdý režim poslušnosti, vše bylo povinné a důsledně vyžadováno, včetně účasti na všech přednáškách i seminářích. To vedlo ke stmelení kolektivu a výrazní jedinci se postavili do čela. Tak jsme měli předsedkyni a třeba i „útěkovou referentku“. To když vyučující nepřišel včas, tak se vyčkalo akademických 15 minut a následoval povel: „Mizíme!“ Kam, to už si každý volil sám, ale v centru Ostravy to bylo nejblíže k Alžbětě na kafe. A v Porubě do Slovanu nebo ke Lvovi. To podle místa, kde jsme se právě nacházeli.

Na vysvětlenou těm později narozeným. Výuka tehdy probíhala na více místech. Přednášky v kruhovém „Céčku“ a semináře v přilehlé budově nebo na opačném konci na Kolejích. K nim vedl od posluchárny dlouhý a blátivý chodník. Nebo také se vyučovalo v centru Ostravy a ještě i nahoře na Hladnově. Muselo se přejíždět a hlavně, pamatovat si, kdy a kam.

Dnes je všechno pohromadě. Areál je zaplněn novými budovami, vznikl i vědecký park a jak strejda Google na mapách zobrazil, je co obdivovat. Nás zajímala především Ekonomická fakulta. Už budova na pohled se líbí a uvnitř, prostě nádhera. O tom se ani ve snu nezdálo. Po nám důvěrně známém blátivém chodníku ani stopa. Všude zpevněné komunikace, nová parkoviště i uvnitř areálu, u dveří turnikety na průkaz. Těch 50 let je přece jen tady vidět.

Už během studia se dost toho změnilo. Někteří odpadli, ale „zdravé jádro skupiny“ zůstalo pohromadě. A díky aktivitě a úsilí „soudružky předsedkyně“, jistě i s přispěním jiných ochotných, jsme se po několika letech sešli, zavzpomínali na studentská léta a připomenuli ty, které už neuvidíme. Slíbili si další setkání a pak ještě další. Jenom časovou prodlevu k příštím budeme muset zkracovat. Čas letí a nečeká na nikoho.

Tak tedy: Na viděnou! A zase příště.

Zápisník starého muže: Jak ten čas letí

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více