Padesát let po maturitě

Pardubice 1975. Husáka zvolili prezidentem a my maturujeme. V novém perfektně padnoucím obleku kráčím do školy. Na ten mi dal peníze dědeček, mistr kolářský, když na trhu zpeněžil své řemeslné výrobky.

Třída je vyzdobená. Už na mě čekají. Bojím se, nebojím? Mám respekt, protože jsem tomu moc nedal. Na trojky, ale umím. Čekám jen, že to bude lepší. Stojím před komisí a tahám otázky. Z češtiny i ruštiny mám romantismus. Má duše ho tehdy byla plná. Chvíli lapám po dechu. Nakloní se ke mně mladá profesorka Adamczyková, která pro nás tehdy byla sexy bohyně: „Víš, romantismus jsou i Ty Tvé dlouhé vlasy.“ Měl jsem je tehdy do půli zad. U nás v Přerově mi je kluci záviděli. K maturitě se museli ostříhat. Vedoucí tajemník Severomoravského kraje neostalinista Miroslav Mamula to nestrpěl. Máchu i Puškina se mi z vědomí podařilo vydolovat. Svatý týden jsme strávili po pardubických hospodách a dopoledne jsme vyspávali.

Naše škola se tehdy jmenovala Střední průmyslová škola potravinářské technologie v Pardubicích. Učili nás tam mlynářskému, pekařskému a cukrářskému řemeslu. Měli jsme i školní prodejnu, kde stála fronta na výrobky až ven. Někdy se peklo podle receptů ještě z Rakouska-Uherska. Učitel odborného výcviku Krkoška byl mistr světa v cukrářském oboru. Maturitu jsem zvládl, ale ozval se mi žaludek. V dílnách jsem uzmul dobře vypečené rohlíky a utíkal jsem na poštu podat telegram rodičům, že to mám za sebou. Zpátky jsem se stavil pro vlašský salát. Ti starší ví, že nejlepší byl v mléčném baru. Za 20 dkg 3,20 Kč. Sedím naproti školy v parku na lavičce a pozdně snídám. Jsem na začátku abecedy, tak čekám na další. Pak vyrážíme do „Žáby“ a sedíme tam, až nás večer vyhodí.

Naposled jsme měli sraz před 10 lety. Holky to již nechtějí organizovat. Je to nevděčná práce. Zajistíte nocleh a týden předem se někteří omluví. Také kontakty již nebyly za tu dobu platné. Jsme z celé ČR. Jediná průmyslovka tohoto oboru. Jako inspektor jsem jejich aktuální bydliště a spojení vyčenichal. Domluvil jsem také prohlídku naší školy. Co se změnilo a co jsme poznali. Provázela nás profesorka Kovaříková, která maturovala 3 roky po nás a ve škole ještě v důchodu učí. Hlavně nás zaujal školní mlýn, který je dnes technická památka (viz ilustrační foto). Chtěli ho vybourat, ale památkáři to nedovolili. Také prohlídkou mikrobiologických, analytických a fyzikálních laboratoří jsme si připomněli, jak jsme zde kdysi míchali roztoky.

Vzpomínali jsme na školní léta v útulném menším hotelu obklopeném lesoparkem. Je toho moc, co jsme si připomněli. To víte, byli to nejkrásnější bezstarostná léta v našich životech. Byli jsme mladincí, nezkušení, tam jsme začali ochutnávat život. Vznikaly první lásky, první setkání s alkoholem a další. K maturitě se nás dostalo 29 studentů. Z toho se nás setkalo 15. Bohužel 9 již je po smrti. Někteří se omluvili a některé jsem nenašel. Co mě, ale překvapilo? My sedmdesátníci máme ještě naživu 7 našich kantorů!!! Samozřejmě, že to jsou dnes devadesátiletí a více let staří muži a ženy.

Moc jsme si to užili. Na sociálních sítích jsem četl, že na srazech se spolužáci vychloubají. Čeho dosáhli, jak jsou bohatí, kde všude byli a jak se jim daří. Některé prý to tak otráví, že na srazy přestávají jezdit. U nás to nebylo. Ani o dětech a vnoučatech nebyla řeč. Spíše jsme rozebírali společné zážitky, kterým jsme se po letech upřímně zasmáli. Navrhl jsem setkání po 2 letech, protože nás ubývá. Je mezi námi jeden velmi bohatý člověk, který má podniky až v Číně. Pozval nás příště na svůj statek. Takže nás to nebude tolik stát.

Padesát let po maturitě

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více