Jiří, přítel mého mládí

Je s podivem, jak je obtížné charakterizovat blíže člověka, se kterým trávíte dlouhá léta mládí každou volnou chvíli. Člověk přitom nezkoumá jeho charakterové rysy, nehodnotí jeho chování, nesnaží se za každou cenu vniknout do jeho osobnosti, tím méně ji nějak ovlivňovat.

Je to zkrátka kamarád. A ti se nekritizují, ani nehodnotí nijak do hloubky. Když se mu něco povede, tak se mu dloubne do žeber a zdvihne palec. Nebo se mu řekne: Ty vole, to se ti teda povedlo. A když něco náležitě pokazí, řekne se mu: Ty seš ale vůl. To se ti povedlo. Cítíte ten významový rozdíl? Slovník našeho mládí nebyl zase tak složitý. A ten dotyčný to v tom okamžiku vezme jako fakt, protože se mu to povedlo, nebo nepovedlo. V té chvíli je buď frajerem, nebo skutečně tím volem.

Tak, co mám vlastně o tobě napsat, Jiří? Musíš mi odpustit, že dnes, po více než padesáti letech, se z již pochopitelného nedostatku paměti možná občas dopustím i hříchu fabulace.

Dnes si už pochopitelně nepamatuji nějaké nepodstatné detaily. Tyto řádky jsou jen drobnými střípky mozaiky, která už nikdy nebude kompletní. Co se však nedá zapomenout, to jsou naše procházky Ovčínem i občasné návštěvy nelahozeveské hospůdky u bratra Janáče, jak jsme jí odjakživa říkali. Musím ovšem přiznat, že jsme toto příjemné hostinské zařízení navštěvovali ještě před tím, než jsme dovršili ony povinné roky opravňující ke konzumaci alkoholu. Na vesnici se to zase tak přísně nebralo. A tak hostinský pan Janáč v charakteristické rádiovce na hlavě, kterou stydlivě zakrýval svou rozměrnou pleš, nám bez váhání načepoval skvělý Vltavan z malého kralupského pivovaru, a já i Jirka jsme se usadili na podlouhlé terase vysoko nad Vltavou. Jiří vytáhl z kapsy ohmatané mariášky, já zase papír a tužku, pod námi tiše plynula řeka a nekonečný lízaný mariáš trval, při pravidelném pozdvihování sklenic, někdy až do pozdních hodin. Někdy se k nám přidal i Tonda, syn ředitele místní školy. Mariáš ve třech byl přece jen zajímavější. Jirka byl ale lepší karbaník než já s Tondou, a tak většinou vyhrával. Když nás už karty nebavily, tak jsme se přetlačovali. Známý obrázek. Sednete si těsně ke stolu, na který položíte loket, protivník udělá totéž, chytnete se za ruce a pak už kdo s koho. Byla to z naší strany spíše jen snaha zabít čas, nikoli nějaké soutěžení. Jiří se sice učil v lounském učilišti černému řemeslu, ale já jsem byl, i přes svou notorickou zálibu v knihách, daleko silnější. A tak byl vítěz našeho klání znám již předem.

Co mám, Jiří, ještě dodat? Mohu vyjmenovat řadu tvých vlastností, pro které jsem tě měl rád. Spolehlivost, poctivost, životní realismus až fatalismus, i jistá uzavřenost před světem. Nepřemýšlel jsem o tom. Ale i kdyby byly tvé vlastnosti úplně jiné, stejně bychom se dál potkávali v našem světě snů a představ, na stráních Ovčína, v třešňovém sadu poblíž hájovny i na terase hospůdky nad řekou u holohlavého pana Janáče. Jedno staré židovské přísloví říká, že mládí se živí sněním, stáří vzpomínkami. Myslím, že jsme oba toto přísloví naplnili měrou vrchovatou.

Často jsme chodívali podél řeky. Od pískařských šífů k rybárně a zase tou samou cestou zpět kolem zahrady, které se říkalo Lososnice. Mnohdy až do pozdního večera. A s počínající nocí jsme se posadili na břeh, kouřili vyklepané lípy a dívali se na plynoucí vodu.

O čem jsme si to vlastně pořád povídali, Jiří? Už ani nevím. Asi o starých láskách, možná o těch láskách nových, možná o něčem úplně jiném. To už skryl čas. A od řeky se táhnul večerní chlad a trochu nostalgická nálada. Vltava byla nedílnou součástí našeho mládí. Od malička jsme sedávali na jejím břehu, poblíž ukotvených nákladních šífů, které čekaly na naložení pískem z vojkovické pískovny, hráli jsme karty a koukali po holkách. Většina šífařů nás už dobře znala, a tak jsme si někdy dali mariáš i s nimi v jejich maličkých lodních komůrkách.

Nejčastěji jsme však chodili na Ovčín. Do našeho pohádkového údolí s hájovnou, podlouhlou budovou ovčína a třešňovkou na svahu Šibeňáku. A jakýsi sentimentální vítr nás každý den vzal na svá široká záda a odnesl nás do říše snů, mezi ovce po stráních a mezi žluté stožáry divizen, kde jsme leželi a dělali si plány do budoucna.

Kdysi dávno jsme se s Jiřím vsadili, kdo se dřív ožení. Vzpomněl jsem si na tu sázku až po mnoha a mnoha letech, kdy jsem seděl v obýváku Jirkova kralupského bytu a proti mně seděla jeho krásná plavovlasá žena, na kterou jsem si kdysi také nějaký čas myslel. Bylo to v době, když jsme s celou naší nelahozeveskou partou chodili přes lávku na druhou stranu Vltavy do Lobečku na nedělní čaje.

Jiří miloval dechovku. A bytostně nesnášel oblek s kravatou. Já, když jsem viděl vyparáděná nelahozeveská děvčata, která chodila obvykle s námi, raději jsem si brával oblek. Dechovka ani mně ale nebyla cizí. Byla to zkrátka hudba našeho tanečního mládí. A právě na dechovce, ve stařičkém lobečském "dřeváku", se Jiří seznámil se svou pozdější ženou. Spíše jsem je seznámil já. Jirka byl trochu ostýchavý a do seznamování se příliš nehrnul. Vlasta byla krásná dívka. Kudrnaté, plavé, až skoro bílé vlasy, příjemná tvář. Připomínala mi vzhledem i barvou vlasů mou první platonickou lásku. A tak jsem se do ní skoro zamiloval. Už nevím přesně, jaký byl tehdy sled událostí, ale vím, že když jsem s Vlastou přestal tancovat, stal se jejím tanečním partnerem Jiří. Docela ztratil hlavu. A zamiloval se. Těžce. A ani se mu nedivím. A nakonec se stal i Vlastiným partnerem životním. Jiří byl ve svých vztazích konzervativnější než já. Já jsem tu svou hlavu ztrácel každou chvíli. A vše jsem dramaticky prožíval. On ji ztratil jen jednou, poprvé a naposled. Strašně jsem mu to přál.

S Jiřím jsme chodili mizejícím údolím Ovčína, v malém lesíku uprostřed pole státního statku jsme kouřili mentolky, lípy nebo partyzánky, nadávali na kralupský Kaučuk, který nechal přehradit naše údolí velkou hrází, aby tam mohl ukládat popílek, a vůbec jsme nevěděli, co bude za dva nebo čtyři roky. Svět byl stále růžový a všechna děvčata byla pořád k pomilování.

Jirka byl velmi citlivý člověk. Kdo jiný by to měl lépe vědět než já. Při jedné mé návštěvě v Kralupech mi vyprávěl o svém synovi, který byl právě v nemocnici s jakýmsi nepříjemným neduhem. Při svém vyprávění se snažil být klidný, ale nakonec stejně neudržel slzy. A dokonce se chtěl přede mnou nějak ospravedlnit za svoji momentální slabost. Také mám dítě a také mám o něj strach, řekl jsem mu tehdy.

Když jsem se před lety začal probírat svými starými poznámkami a básněmi a rozhodl se je trochu upravit do nějaké smysluplné, knižní formy, nemohl jsem, pochopitelně, při svém návratu do mládí vynechat přítele mi vždy nejbližšího. V tom čase jsem ale dostal smutnou zprávu o tom, že je Jirka již po smrti. Leukémie. Těšil jsem se na tu chvíli, kdy mu opět stisknu ruku, do které mu zároveň s pozdravem vložím jako trochu nostalgický a pozdní dárek, svou knihu s malým příběhem našeho mládí. A že mu řeknu – díky, kamaráde, díky za to, že jsme svým mládím oba mohli spolu takhle procházet. Jak dva bráchové. Přišel jsem pozdě. Ve smrti mne předešel. Jak jsem starý, tak jsem měl slzy v očích. Jen těžko jsem znovu sedal za volant auta. Čert vezmi všechny sázky. Ty už jsi tu velkou, tu životní, prohrál. Ale život stále znovu a znovu začíná. Jen pro tebe, Jiří, už navždy ne.

Omlouvám se za horší kvalitu starých fotografií.