Jindřich Berka
Povolání: Vrchní rada, inspektor a auditor systému bezpečnosti a kvality potravin v orgánu státního dozoru na penzi.
Je to jen můj pohled. Každý to má jinak. Nechci se dívat do stěn sám. Naslouchat tichu. Namáhat si hlavu. Raději se pohádám. Ale být sám? To neumím, ani nechci.
Jindřich Berka
Bylo nás šest chlapů a vyrazili jsme na Slovensko. Sportovat, tancovat, grilovat a odpočívat. Od čtvrtka do neděle. Celý týden jsem vytvářel „mužské menu.“
Nezobecňuji, ale stává se to. Píši o příbězích, které se staly. Nic jsem si nevymyslel. Pouze tento jev popisuji. Neodsuzuji. Několikrát jsem na našem webu četl, jak je singl výhodný. Hlavně pro ženy, které se umí o sebe lépe postarat. Prý se kvůli tomu začíná více stavět malometrážních bytů.
Podle mého spáleného břicha to asi tak není. Ženě vadí teploty kolem 40°C, které vykazují jižní destinace. Rozhodli jsme se, že se synem a vnučkou zamíříme tentokrát na sever. Udělali jsme dobře, teplota prostředí byla kolem třiceti a voda měla 22°C. Jako u nás na přehradě či na rybníce.
Myslím si, že ono rčení se z lidské společnosti nikdy nevytratí. Podělím se s vámi se svým otřesným zážitkem z doby, kdy jsem byl ještě v zaměstnání.
Dělá mi radost dávat lidi dohromady. Hlavně ty, které k sobě pasují a kteří jsou si navzájem sympatičtí, nebo lidi se stejnými či podobnými zájmy. Jaké předpoklady pro spojování lidí musí člověk mít?
O smrti nechceme mluvit. Děláme, jakoby se nás netýkala. Malé děti, které bereme s sebou rozloučit se naposled s babičkou či dědečkem vidí, jak jednou skončí. Také my, kteří si užíváme důchodu, se s ní musíme smířit. Jsme k ní blíž. Patří k životu.
Není to obyčejná zahrada. Je to sad pro malé děti. Možná je i kouzelná. Aspoň já to tak cítím. Jakoby mě někdo posunul o 66 let zpět. Vidím se v punčocháčích v mateřské škole. Jak já je nenáviděl. Každé ráno, jak mi je maminka soukala, tak jsem se vztekal, že je nechci.
